Bylo to tak dávno, že už se dnes některé detaily rozplývají v mlze, ale podstata všeho, co se stalo, zůstala v srdci navždy. Vše začalo nenápadně vždyť co je jeden soused ve světě panelákových domů v Brně? Ale tehdy jsme byli mladý pár, já Tomáš, ona Radmila, s hlavou plnou snů, když jsme se konečně nastěhovali do vlastního bytu na Vinohradech. Radmila byla těhotná, vše vypadalo jako nový začátek, který nemůže pokazit nic než drobná realita stěhování a zařizování.
Jednoho dne, když jsem nemohl najít vrtačku a potřeboval upevnit poličky v dětském pokoji, jsem zaťukal na dveře souseda. Otevřel mi pan Jindřich, statný chlapík s příliš upovídaným úsměvem a okázalou srdečností. Hned mi půjčil, co jsem potřeboval, a nenápadně si řekl o pozvání na kávu.
Pozvání bral jako samozřejmost, a když uviděl Radmilu, jeho pohled na ní klouzal příliš dlouho. No ne, taková kráska a vy už ji máte doma, řekl bez špetky ostychu. Z našeho balkónu ji mám jako na dlani to by záviděl leckterý zámožnější dvůr.
Radmila jen trochu zčervenala, s úsměvem se snažila nedělat si z toho hlavu. Já, v domnění, že je to jen přehnaný žert, mlčel. Myslel jsem, že těhotná žena má mít klid.
Ale Jindřich se nehodlal zastavit. Od té doby se z něj stal stálý host našeho bytu nosil s sebou pralinky, kytice růží a dokonce i lahve drahých vín, na které jsme my s Radmilou neměli ani ponětí. Postupně si dovoloval víc a víc, až jednoho večera, když jsme pili červené, ztratil veškeré zábrany.
Poslouchej, Tome, nech mi svou Radmilku. Co jí můžeš nabídnout? Jen starosti a spoření Jí přísluší život v přepychu. Se mnou bude zářit.
Cítil jsem, jak mi v hrudi vře krev. Pěst sama vylétla. Tím večerem všechno skončilo, alespoň na oko. Jindřich do bytu přestal chodit, ale v Radmile se usadil smutek a pocit, že jsem vše přehnal. O pravém důvodu jsem jí neřekl nic. Nechtěl jsem, aby se trápila ještě víc.
V ten čas byl můj život plný ticha. Den po dni jsem chodil jako stín. Snad právě proto mě oslovila úplně cizí žena před nádražím. Zimní slunce už zapadalo, když ke mně přistoupila plachá drobná Karolína. Promiňte, prosím, jak se dostanu na hlavní nádraží? Nedokázal jsem jí odmítnout. Cestu jsem jí ukázal osobně.
Po cestě byla Karolína přívětivá, aniž by překročila hranici. Lichotky ji bavily a ve mně se zvedlo pozapomenuté sebevědomí. Když jsme minuli temnou uličku, zjevil se před námi svalnatý výtržník, který se do Karolíny pustil s oplzlými poznámkami. Nevydržel jsem a bránil jsem ji když jsem mu vrazil pěstí, byl jsem okamžitě sražen policií na zem.
Karolína se rozplakala a obvinila mě. Až v cele mi začalo docházet, že to byl nastražený podraz. Došlo mi, čí práce to je.
Po soudu mi přišel dopis Radmila porodila syna, ale do vězení už přišly soudní papíry: rozvod a zřeknutí se otcovských práv, neboť novým manželem se stal ano, právě Jindřich. Zhroutil se mi svět. Zůstalo jen prázdno a výčitky.
Po propuštění jsem zamířil domů na venkov, do malé vsi za Havlíčkovým Brodem, kde mi kdysi otec odešel ze života vlastní rukou, a kde matka žila s otčímem, jenž v opilosti nešetřil ranami. Už jsem neměl kam jít v Brně všechno zůstalo Radmile, a už jsem ani nesnil, že by mě někdo zaměstnal.
Matka mě přivítala v slzách, změněný otčím se už neprojevoval stejně hrubě. Snil jsem, že tam najdu klid. Ale když zase jednou pil, vyvolal hádku a pak uhodil matku. Nemohl jsem to vydržet a prosil jsem ji, ať odejde. Nemohu, synku, on je dobrý, jen když nepije S těmi slovy mi dala adresu sestřenice do Plzně. Zvláštní nikdy jsme si nebyli blízcí.
Následující roky jsem strávil na cestách, v levných noclehárnách, na stavbách i jako hlídač za pár korun denně. Pracoval jsem, kde to šlo, s vírou, že všechno jednou skončí. V nejhorším období mi nabídli místo ve skladě v Ostravě. Tam jsem poznal paní Věru šéfku, kterou tvrdost života učinila neústupnou. Právě ona mi domluvila zaměstnání, a dokonce podnikovou ubytovnu.
Z vděčnosti jsem ji obdaroval bonboniérou a karafiátem; ona v tom však viděla zárodek něčeho víc. Než jsem se nadál, byl ze mě její manžel. Věra měla syna jménem Bohdan, chlapec, který mě odmalička připomínal mého vlastního syna. Věra nebyla krásná jako Radmila, což jsem si bláhově vyložil jako záruku, že o ni nebude nikdo jiný stát.
Věra však byla svérázná tvrdá, panovačná, laskavost se u ní střídala s křikem, a neváhala sáhnout ani k ruce. Bohdan se mě držel, byl mi dáván za vzor, i když v domácnosti vládla přetlačovaná o každou dobrotu duše. Ve společnosti Věry bylo málo místa pro něhu.
Místo odpočinku se domácnost stala bitevním polem. Bohdan byl mým útočištěm, trávili jsme spolu mnoho času na rybách, v dílně. Jedině ty chvíle připomínaly rodinu. Ale Věře to vadilo; podle ní jsme oba zanedbávali to hlavní honit se za korunou.
V práci jsem narazil na Elenu. Připomínala mi Radmilu, ale povaha byla jiná tichá, jemná, s pokorným pohledem. Zamiloval jsem se, aniž bych to plánoval. Věděl jsem, že utéct by bylo férové, jenže jak opustit Bohdana? A jak vzdorovat Věřiným vyhrůžkám?
Odstup jsem neudržel. Elena čekala dítě, a já, sklíčený výčitkami, jsem se ke všemu přiznal. Věra se zhroutila hystericky plakala a slibovala si něco udělat, když odejdu. Nakonec jsem zůstal, spoutaný vděkem za roky, kdy mi pomohla. Elena mi to nevyčítala byla vzácně laskavá, chápala mou situaci. Snažil jsem se jí pomáhat, ale Věra změnila město a já ztratil kontakt i s druhým synem. Dopisy ustaly. Zbylo mi cizí dítě; moje vlastní si vychovali jiní.
Roky plynuly otupěle. Když mě nemoc donutila do nemocnice, kde mě poslal doktor s šedivým knírem a laskavou ironií v hlase, zasadil mi jedinou otázku: Tak co, Tome, opravdu už nemáš proč žít? Vždyť před tebou ještě kus let!
Ale proč? S tím jsem si lámal hlavu ve dne v noci. A pak mě napadlo jediné kvůli synům. Měl jsem s nimi zkusit navázat kontakt, alespoň se pokusit.
S pomocí doktora a hřebíčkové televize jsem kontaktoval oblíbený pořad, díky kterému jsem našel prvního syna. Jmenoval se Marek. Přijel v naleštěné škodovce, elegantní, s chladným postojem očí.
Co chceš? Peníze? zeptal se před branou.
Ne, chtěl jsem tě jen vidět
Já mám tátu Jindřich je pro mě vším. Druhého nepotřebuju. A laskavě mě už nikdy nekontaktuj.
Na rozloučenou mi málem vmáčkl do ruky bankovky odmítl jsem. S bolestí v srdci jsem si vzpomněl na Bohdana. Už musel být dávno dospělý, prý studoval někde v Praze. Zkusil jsem zavolat.
Ty ses na nás vykašlal, táto. Mamka nám všechno řekla. Už nejsi náš. Nevolej.
Poslední vláknem, které mě poutalo k minulosti, byla Elena. Dlouho jsem váhal, až jsem se rozhodl, že jen zjistím, jestli tu ještě bydlí. Pokud ne, přestanu hledat.
U jejich dveří jsem se ocitl před klukem kolem deseti let, s tváří až příliš povědomou. Koho hledáte? zeptal se.
Z kuchyně se ozvalo: Kdo je tam, Luku? a ten hlas jsem poznal hned.
Stála v kuchyni, v lněných šatech, s vlasy prošedivělými za ušima, v rukou zavařovací sklenici. Ve chvíli, kdy mě uviděla, vyklouzla jí z ruky a roztříštila se na podlaze, červená višňová šťáva stekla mezi dlaždicemi.
Tomášku zašeptala a objala mě, zapomínajíc na střepy, stařičký kabát i pach utrpení.
Hledala jsem tě tolik let Už mlč, všechno si povíme později. Podívej, to je náš syn, Lukáš zná všude tvoji fotku. Že ano, synku?
Lukáš jen tiše pokýval hlavou. Natáhl jsem ruku a hlas mi chvěl, ale v něm jsem poprvé po tolik letech pocítil štěstí.
Ahoj, synku. Promiň, že jsem přišel tak pozdě.
A tehdy, mezi střepy a sladkými loužemi na podlaze starého venkovského domu, jsem konečně našel to jediné, co jsem tolik let hledal domov. Místo, kde na mě někdo čekal. Kam se dá vrátit.