Dědeček
Bylo to jedno zvláštní letní odpoledne, krajina jakoby se roztékala v odstínech žluti a fialové. Vracívala jsem se z tréninku domů, když jsem zahlédla, jak stařičký dědeček leží roztažený na pražském chodníku u jedné z omšelých panelákových silnic. Jeho béžový kabát byl podivně zcuchaný, obličej ozářen neklidným pouličním světlem a ruce se neohrabaně vzpínaly k nebíčku. Lidé procházeli kolem někteří v sandálech, jiní v botaskách a uhýbali mu. To bude asi ožrala, utrousil kdosi opodál a jiná paní v modrém svetru na mě zavolala: Holka, nech ho být! Ušpiníš se od takového! Ať tě ani nenapadne mu pomáhat, nevíš, co všechno má na sobě! Ale já, vychovaná maminkou, která vždycky říkala, že máme pomáhat, jsem se k němu sklonila. Potřebujete pomoct, dědečku? zeptala jsem se tiše, skoro šeptem, jak se v Praze někdy šeptají zvláštní slova.
Dědeček neodpověděl, jen tiše zamručel a ruce vztahoval ke mně. Všimla jsem si, že má dlaně celé od krve, jakoby mu někdo nahradil prsty rozpraskanými žilkami červené řeky. Najednou mě zachvátila podivná hrůza, spíš dětská než dospělá. Zeptala jsem se, co se mu stalo, ale místo odpovědi vytáhl z prachu igelitový sáček, ve kterém cinkaly střepy od pivní lahve a začal je do sáčku, skoro rituálně, sbírat. Krví stékající z jeho rukou se vsakovala do chodníku, jako by chtěla zmizet v pražské dlažbě. Proto byl od krvavých šmouh. Vytáhla jsem ubrousky, otírala krev, ruce, dlaně, prsty nechci být zlá, ale opravdu jsem nechtěla mít šmouhy od krve na oblíbeném tričku.
Když jsem jeho ruce alespoň trochu očistila, pokusila jsem se jej zvednout; na otázku, kde bydlí, odpověděl souvislým mumláním. Nakonec mi začal rukou ukazovat směr v podivných, snově zkroucených pohybech. Vedla jsem jej k vysokému paneláku, přímo v našem sídlišti, kde žloutly okenní rámy. Prstem mi ukázal na domovní zvonek a pak na prstech ukázal dvě čísla. Zavolala jsem na tu bytovou jednotku a po chvíli z telefonu zněl ustaraný hlas ženy. Dědeček cosi zamručel a v tu ránu se ze dveří vyřítila žena spolu s mužem. Nedbali mě, hned začali dědečka prohlížet, hladit jej něžně po skvrnitých rukou. Muž mi poděkoval, nabral dědečka do náruče a odnesl jej dovnitř.
Žena mi pořád dokola opakovala, jak se mi můžou odvděčit. Já ale odmítala. Už jsem chtěla odejít, když se paní náhle zastavila, jako kdyby jí v hlavě blikla žárovka a na chvíli rozsvítila její myšlenky do nitra paneláku. Rozběhla se, a za okamžik se vrátila s obrovským košem malin prý jsou z vlastní zahrádky v Českém ráji. Děkovala jsem, ale ona trvala na svém. Vem si, prosím, vezmi! My byli úplně bez sebe, když jsme přijeli z chalupy a děda nikde. On je totiž po válce poznamenaný, Němci ho tehdy zajali a aby neprozradil nic důležitého, jazyk si poranil. Museli mu pak kus jazyka odebrat, teď už pořádně ani nemluví, jen vydává podobné hluky.
Další slova splývala se šuměním sídliště. A víš, proč chodívá sbírat po parchantech střepy od piva? pokračovala žena a maliny se v tom koši leskly napůl jako oči a napůl jako rubíny. Jednou si totiž naše holčička Anežka pořezala nohu. Děda od té doby každý večer sbírá střepy, aby si další děti neublížily. Po sídlišti se potuluje a sklízí sklo jako podivínská zahradníček.”
V tichu jsem ztuhla, slova mi uvízla v krku kdesi mezi snem a skutečností. Žena mi vrazila maliny do ruky, já jen v rozpacích přikývla, ani děkovat jsem nedokázala, jen jsem se hluboce uklonila doopravdy, ne jak se to dělá na plese. Cestou domů jsem uprostřed tramvajové zastávky propukla v pláč, svět se proměnil ve sklo a malinový sirup. Proč jsme takoví? Proč chodíme kolem druhých, jako by nebyli? Prosím vás, když uvidíte člověka na zemi, nevymýšlejte hned historku o opilci. Přistupte k němu! Třeba potřebuje právě tu vaši ruku. Hlavně my mladí, nezapomínejme, že jsme lidé. Ne prasata ve skle a malinách.