Udělal jsem chybu a omylem jsem se setkal se svým osudem.

Dobré zprávy

Od malička jsem byl krátkozraký jak slepýš pod kamenem, takže jsem nosil brýle. Jakmile jsem trošku povyrostl, přešel jsem na čočky, ale přiznejme si to: občas jsem vyrazil ven s Benym mým věčně hladovým jezevčíkem bez čehokoliv, co by mi pomohlo vidět víc než rozmazané fleky, nebo jsem se prostě vydal do obchodu a brýle nechal doma. Přesně to se přihodilo i oné legendární večerky. Vyběhl jsem z bytu, letěl schody dolů z pátého patra (výtahem? V paneláku na Žižkově? Kdeže!), a až dole mi došlo, že brýle sedí v předsíni. Ale znáte to, lenost někdy vítězí, tak jsem se na to prostě vykašlal a šel bez nich.

Postával jsem rozpačitě u regálu s rybami v konzervě a zoufale mučil prodavače sáhodlouhými dotazy, co je v čem naložené, až se naštval a šel markovat dalšího zákazníka. Tak jsem se obrátil na holčinu, která stála opodál. Chvilku jsem na ni mžoural a najednou mě praštilo do očí, jak mi je povědomá. Ten parádní rozcuchaný drdol na hlavě připomínající růžky, rudá šála jako hasičská plachta a dlouhý černý kabát no prostě originál.

Mohla byste mi prosím ukázat, který z těch makrel je v rajčatové omáčce? houkl jsem na ni s vyčítavou slepotou.

Chodili jsme spolu na gympl, jen v jiných třídách. Pamatuju si ji dokonale učitelé ji probírali pořád dokola kvůli těm jejím barevným nehtům.

Tahle bude ta pravá makrela pro vás, odpověděla mi až podezřele oficiálně. Ještě něco dalšího?

Promiňte, doma jsem nechal brejle a teď tady vidím leda kulový.

Prošli jsme spolu celý obchod, probral jsem s ní všechny naše bývalé učitele, ona souhlasně kývala a smála se mým nostalgickým vtípkům. Po nákupu jsem navrhl, jestli nechce chvíli posedět venku, nadýchat se studeného podzimního vzduchu, nebo aspoň zajít na čaj či kafe a pokecat. Prozradila mi, že pracuje ve veterinární ordinaci, což mě dost překvapilo vypadala spíš na kariéru v módě nebo cirkusu. Vyměnili jsme si čísla a lehce jsme nakousli, že bychom se zase mohli někdy vidět.

Když jsem se vrátil domů, nasadil si konečně brýle a vrazil si je na nos, pípla mi SMSka, kterou mi poslala pět minut poté, co jsme se rozloučili.

Promiň, kecala jsem ti. Nejsem tvoje spolužačka. Chodila jsem do áčka na jiné škole. Ale jestli tě to neotráví, můžeme někdy zajít na kafčo. Zvání je na mně.

Myslíte, že jsem odmítl? Ani náhodou! Setkali jsme se znova a já na ni mohl oči nechat byla mnohem hezčí než ta, kterou jsem si pamatoval z gymplu.

Začali jsme se scházet častěji, teď už tvoříme dvojku. Občas si ze mě utahuje, jestli opravdu špatně vidím, nebo jsem na ni jen zkoušel balící triky, ale vím, že je to jen její vtipný způsob, jak mi říct, že je jí se mnou fajn. Zdá se, že osud to fakt vymyslel s humorem a tentokrát opravdu česky!

Rate article
Add a comment