Takhle se přece nedá žít! To není správné! Robert utekl do pokoje svého otce.
Co to tu povídáš? Proč si to myslíš? Kdo ti to řekl? zeptal se otec.
Naše školní poradkyně.
Pokračuj, pověz mi víc.
Ukážu ti to. Já půjdu spát a ty dělej, že mě budíš.
Proč to děláš?
Uvidíš, pochopíš! No dobře… Roberte, vstávej! Musíš do školy, už nespíš.
Vidíš! Každé ráno slyším to samé. Rodiče by měli své děti budit s láskou, aby věděly, že je mají rádi. A taky by se měli usmívat!
Nech, ať tě maminka rozesměje, já na to nemám čas.
Ty mě nemáš rád?
Co to plácáš? otec už se začal rozčilovat.
To není nesmysl. Jestli nechceš, abych byl na tebe zlý ve stáří, musíš mi taky ukázat city. Zkus mě vzbudit znovu.
Tak dobře… Ty lumpíku, vstávej, nebo zaspíš do školy!
Chce se mi spát!
Miláčku, vstávej otec pohladil syna po hlavě a políbil ho na čelo.
Hurá! Teď jsem opravdu cítil tvoji lásku.
Tak dost hraní. Ukaž mi známky.
Teď ne, tati. Nemáš už čas. Zpozdíš se do práce.
To nevadí. Podívejme, krásná trojka. A to jak z češtiny, tak z matematiky.
Ale z psychologie mám jedničku!
Chceš být psycholog, synku? Poslouchej, zlatíčko, dokud si nezlepšíš známky, žádné telefony. Sedni si a uč se, než přijde maminka.
Robert začal plakat a otec ho utišoval: Říkal jsi, abych se usmíval tak se usmívej!