S manželem jsme spolu téměř sedm let, ještě než jsme se vzali, znali jsme se už dlouho. Celou tu dobu jsme oba pracovali a šetřili peníze, abychom si mohli postavit vlastní dům, který jsme si nakonec sami opravdu postavili.
Předtím jsme bydleli v manželově bytě, který zrekonstruoval těsně před svatbou. Bydlení bylo i po letech ve skvělém stavu.
Když jsme se pak přestěhovali do domu, bylo hned jasné, že nebudeme byt pronajímat nechtěli jsme, aby se zničil. Rozhodli jsme se, že tam zkrátka zůstane ať je, protože nám na něm záleží.
Před půl rokem nám navíc moji rodiče darovali další byt přímo v centru Prahy. Prodávat ho nemělo smysl, protože hlavní náklady na dům jsme už stejně pokryli.
S manželem jsme se domluvili, že byt časem alespoň vymalujeme, uděláme menší úpravy a pořídíme nový nábytek, aby byl připravený pro případné nájemce, ale zároveň jsme si přáli, aby to nebylo jen o zisku.
Byt tedy zůstal prázdný a toho si všimla moje švagrová, když jsme se sešli u nedělního oběda.
Začala hovořit o tom, jak máme vlastně dva byty, které zbytečně prázdné leží ladem. Jeden je podle ní potřeba, dva už jsou prý ale čistý přepych, zvlášť když má člověk udržovat rodinu.
Švagrová se svým manželem totiž zrovna chtěli koupit domek v nové čtvrti, ale peněz měli málo a nechtěli si brát hypotéku, když oba vydělávají podprůměrně.
Rozhovor se začal ubírat nepříjemným směrem. Švagrová rozvedla svoji představu: že bychom jeden z bytů měli prodat, výtěžek jim půjčit a zbytek uložit s úrokem do banky. Prý by nám peníze vrátili, ovšem až časem, v řádu několika let.
Viděla jsem, že manželovi je to hodně nepříjemné. Pravda je, že rodině pomáháme rádi, ať je to finančně, nebo s čímkoliv jiným, ale tohle už nám přišlo moc.
Vzala jsem tedy odpověď na sebe. Řekla jsem jí, že taková věc je hodně zásadní. Oni by získali byt, my bychom přišli o majetek, a kromě menší hotovosti na účtu bychom neměli nic. Pak už bychom sami neměli kde být, kdyby v životě nastala nepředvídatelná situace.
Navíc nikdy člověk neví, kdy se mu peníze opravdu vrátí. Tak vážné finanční kroky se v rodině musí promýšlet s rozvahou a respektem, i když k sobě máme blízko.
Není divu, že u stolu zavládlo ticho a všem bylo jasné, že tohle k nedělnímu obědu nepatří. Švagrová se na mě zle podívala, manžel rychle změnil téma.
Z toho všeho mi vyplynulo, že ať už jsou rodinné vztahy jakkoliv blízké, je důležité chránit nejen ostatní, ale i sebe a mít zdravé hranice. Pomáhat je správné, ale člověk by přitom neměl přijít o vlastní jistotu a budoucnost.