Láska není na odiv Anička vyšla z chalupy s plným vědrem krmení pro prasata a nazlobeně prošla kol…

Dobré zprávy

Láska není na odiv

Dnes jsem vyšla z chalupy s plným vědrem krmiva pro prasata a ani jsem se nepodívala na svého muže, Jendu, který už třetí den tráví u studny. Zatoužil mít řezbářsky zdobenou studnu, aby prý byla krásná, jako by snad nebylo doma práce dost! Já se honím po statku, krmím zvířata, leštím podlahy, a on tam stojí s dlátem v ruce, celý od pilin, culí se na mě, jako by se nic nedělo. Co mi to za muže Bůh nadělil? Neřekne nikdy slovíčko hezké, ani do stolu rázně nepráskne tiše si dělá svoje, jen občas přijde, pohledí mě po copu a pohlédne mi do očí. To je celá jeho něha. Ale já bych si tolik přála slyšet, že jsem jeho hvezdička nebo holubička

Zamyšleně jsem málem zakopla o starého psa Broka. Hned přispěchal Jenda, chytil mě pod paží a na psa se zamračil:
No Broku, co mi tu pod nohy lezeš? Ještě bys gazdině ublížil!

Brok provinile sklopil oči a odšoural se do boudy. Musím říct, zvířata rozumí Jendovi výborně. Ptala jsem se ho jednou, jak to dělá, a on jen tak pokrčil rameny:
Mám je rád, umí to vracet.

Já už roky blouzním o lásce: abych byla hýčkaná, nosil mě na rukou, šeptal něžná slova do ucha, každý den kytičku na polštář Jenže Jenda je na něhu skoupý, začínám pochybovat, jestli mě vůbec miluje.

Pán Bůh pomáhej, sousedko, zahalekal přes plot Venca, Jendo, pořád s tou tvojí studnou ztrácíš čas? A komu ty obrázky budou?

Chci, aby z mých dětí vyrostli dobří lidé, když budou koukat na krásu, odpověděl Jenda.

To musíš nejdřív děti mít, zasmál se Venca a mrkl na mě.

Jenda se na mě smutně podíval a já rychle zmizela do domu, celá v rozpacích. Do dětí se mi nechce, jsem mladá, hezká, ještě bych ráda žila pro sebe a muž je takový nemastný neslaný. Zato Venca, ten je jiný! Vysoký, ramennatý, Jenda je sice taky pořádný chlap, ale Venca hezoun! A když mě potká okolo dvora, mluví na mě tak sladce, jako by letní déšť šeptal: Jsi moje ranní rosička, moje sluníčko Srdce mi připadá jako v kleštích, kolena se podlamují, ale vždycky prchnu. Přísahala jsem věrnost. Maminka s tatínkem byli spolu šťastní tolik let, vždy mě učili, že rodina má být všechno.

Jenže proč mám chuť stále vyhlížet z okna a chytit Vencův pohled?

Druhý den ráno jsem háněla krávu na pastvu a u branky se potkala s Vencou:
Aneto, moje holubičko, proč mě obcházíš obloukem? Snad se mě nebojíš? Nemůžu se na tu tvoji krásu vynadívat, až se mi zatočí hlava.

Přijď ke mně na svítání. Až ten tvůj Jenda odejde na ryby, zaskoč za mnou. Já tě zahrnu něhou, budeš nejšťastnější na světě.

Zrudla jsem až po uši, srdce mi divoce bušilo, ale nic jsem neodpověděla, jen prošla kolem.

Já si na tebe počkám, volal za mnou.

Celý den jsem na něj myslela. Moc bych chtěla lásku a pohlazení a Venca je tak přitažlivý. Dívá se na mě tím žhavým pohledem Ale i když jsem po tom toužila, nemohla jsem se k němu rozhoupat. Do svítání je ještě čas možná

Večer Jenda roztopil saunu, dokonce pozval i souseda. Ten byl rád, ušetří si dříví. Tak tam seděli, švihali se březovými metlami, vdechovali teplý vzduch a odpočívali. Do předsíně jsem jim donesla džbánek slivovice a něco na zub, jen jsem si vzpomněla, že v chladu jsou ještě naložené okurky. Sešla jsem do sklepa, okurky nabrala a když chtěla vejít do předsíně, slyšela jsem zpoza pootevřených dveří jejich rozhovor. Zastavila jsem se a naslouchala.

Jendo, proč jsi tak váhavý? šeptal Venca. Pojď se mnou, nebudeš litovat. Tam jsou vdovičky, co tě pohladí i po duši, samé krasavice! Ne jako tvoje Aneta, šedá myška.

Ne, Venco, zaslechla jsem tichý, ale pevný hlas svého muže, já žádné krasavice nepotřebuji. Ani přemýšlet o tom nechci. Moje Aneta není žádná šedá myš, je ta nejkrásnější ženská na téhle zemi. Není hezčí květiny, není sladší ovoce. Když se na ni dívám, nevidím slunce, jen její oči a štíhlou postavu. Mám jí tak moc rád, že nemůžu ani najít ta správná slova, neumím jí říct, jak ji miluju. Mrzí mě, že ji to trápí, že mlčím, vím, že je to moje vina. Bojím se, že bych ji ztratil. Bez ní si neumím představit den. Ani nádech.

Stála jsem tam bez hnutí. Srdce mi silně tlouklo a slza mi stékala po tváři. Zvedla jsem hlavu, vešla do předsíně a nahlas řekla:
Venco, jdi si raději hledat vdovky, co potřebují tvou společnost, my máme s Jendou důležitější věci na práci. Ještě nikdo tu neobdivuje tu krásu, co Jenda vyřezal. Odpusť mi, Jendo, moje hloupé myšlenky, moji zaslepenost. Štěstí jsem měla přímo v rukou, jen jsem to neviděla. Pojď, zbytečně jsme ztratili moc času

Ráno, na svítání, už Jenda nešel na ryby.

Rate article
Add a comment