Hruštička
Žil byl jeden otec a měl tři dcery. Dvě byly krásné jako obrázek, lidé se za nimi otáčeli, a ta třetí malá, hubená, trochu shrbená. Jen oči jí na tváři svítily. Na poli se jí nedařilo pracovat, ani doma nestíhala starším sestrám, bylo jí těžko.
Starší Anička a Darina měly nápadníků, že se ve dveřích tísnili, ale na tu nejmladší, Hruštičku, nikdo ani nepohlédl. A tak sestry říkaly:
Dokud Hruštičku neprovdáme, ani my se vdávat nebudeme!
Dny běžely, ale k Hruštičce nikdo nepřicházel. Sestry ji zdobily, líčily, ale bylo to marné. Kamarádky už se posmívaly:
Dokud budete vaši Hrušku chtít provdat, samy bez ženichů zůstanete!
Hruštička slyšela tohle povídání a bylo jí úzko. Ne kvůli sobě, ale kvůli svým milým sestrám. Jednou si tedy řekla:
Nemůžu jíst cizí chleba věčně! Radši odejdu z domova, ať se sestry mohou vdát. Půjdu do města, třeba se někde chytím jako služebná.
Počkala, až všichni usnou, sbalila si uzlíček a odešla z domu.
Putovala celou noc. Měsíc svítil, cesta byla jasná. Nebála se, jen když přišla k lesu, trochu ji zamrazilo co když tam spí medvěd? Ale šla dál, do lesa, po pěšině.
Brzy se začalo rozednívat. Hruštička už byla unavená a do města bylo ještě daleko. Rozhodla se na chvíli spočinout za lísčiným keřem, uzlíček si dala pod hlavu, zahalila se šátkem a usnula. Spala krátce nebo dlouho, nevěděla, ale vzbudilo ji tlučení sekery. Jen co se posadila, ozvalo se ššš-vuch! a spadlo suché stromisko přímo vedle ní. Polekala se, chtěla utéct, ale vidí k ní kráčí dědoušek. Byl nízký, ale pevný, bílé vousy, sekeru v ruce.
Hruštička se ještě víc polekala, ale děda pravil:
Neboj se, vnučko, neublížím ti.
A kdo vlastně jsi, dědečku? ptá se Hruštička. Mohl jsi mě zabít!
Já jsem lesník, odpovídá stařík. Bydlím tu nedaleko, kácím sucháče. A co ty tu sama v lese?
Hruštička mu pověděla o svém trápení. Dědoušek se zamyslel, pohladil si vous a říká:
Vidím, že jsi dobré srdce. Zůstaň u mě v lesní chatě, budeš mi jako vnučka. Kdybys změnila názor, odvedu tě sám do města.
Hruštička byla ráda, souhlasila a zůstala v hájovně. Tak spolu začali žít. Lesník přes den pracoval v lese, Hruštička se starala v chatě práce bylo málo, a to zvládala s přehledem.
Stařík byl dobrosrdečný, veselý; hodně toho zažil a vyprávěl poutavě. Postupně jí ukazoval bylinky, kořínky, lesní plody, učil, kdy co sbírat a jak sušit, jak připravovat léčivé mastičky. Spoustu Hruštička od lesníka pochytila, nic jí netajil.
Po nějaké době přišla chvíle, kdy se lesník rozloučil se světem. Hruštička plakala, ale děda jí řekl:
Netruchli, vnučko, vše má svůj čas. Až umřu, pohřbi mě a vrať se domů. Všemu, co jsem uměl, jsem tě naučil. Já chránil les, ty pomáhej lidem.
Lesník zemřel, Hruštička ho pochovala, poplakala a vydala se domů.
Vrátila se do své vesnice. Sestry už byly vdané, každá za bratra, a bydlely s rodinami v jednom velkém domě. Měly velkou radost, že se Hruštička vrátila živá a zdravá! Dali jí světničku a žila u nich, pomáhala, s čím mohla. Věděla, jak hnojit, jak léčit nemoci, jak bojovat s plevelem spoustu naučila se od dědečka hajných! V sestrách se urodilo, dobytek byl zdravý, nikdo doma nebyl nemocný. Měli se dobře a byli spokojení.
Brzy se rozkřiklo po okolí a lidé začali chodit k Hruštičce pro rady. Pomáhala každému, neodmítala nikoho. Nikdy si nevzala peníze; kdo měl, dal pár vajíček, šáteček, kdo byl chudý nebo nemocný, od toho nic nechtěla.
Ve stejné vsi žila stará Maruše Převalová, bylinkářka a vědma. Lidé ji znali, ale měli z ní strach, bývala zlá. Když Hruštička začala pomáhat lidem, většina chodila za ní a staré Maruše se vyhýbali. Rozzlobil ji to, začala vymýšlet, jak Hruštičku přeprat. Dumala, dumala, až se rozhodla.
Jednou přišla za Hruštičkou:
Zdravím tě, Hruštičko Františková, zlatíčko!
Dobrý den, babi, mile odpověděla Hruštička.
Já přišla prosit o pomoc, děvečko, běduje Maruše, ruka mě trápí, už skoro necítím prsty.
Sedni, babi, já ti ruku prohlédnu.
Posadila ji Hruštička, prohmatala ruku.
Jsi si jistá, babi, že tě ta ruka bolí? Třeba se ti to jen zdá. Dej mi druhou ruku.
Právě tahle, děvčátko, právě tahle! sténá bába. Strašná bolest, nemohu jíst, ani pít.
Hruštička zakroutila hlavou.
V té ruce nic není, babi.
Jakže není? rozkřikla se Maruše. Podívej, mám prsty zkroucené!
Hruštička nevěřila, ale trvala si na svém.
Ať chceš, babi, ruce tě nebolí.
No, tak nebolí, co nadělám, přitakala najednou stařena, asi mi povídání s tebou pomohlo. Děkuju ti, Hruštičko Františková, zlatíčko. Vezmi ode mě dárek. Podala Hruštičce zrcátko. Jsi ještě mladá, sluší ti dívat se do zrcátka.
Děkuji, babi, pravila Hruštička, ať všechno je po tvém dobrém slově! Dobré slovo je víc než zlé.
Ale zrcátko bylo zakleté Maruše mu šeptala a zaklínala ho.
Uplynul čas a najednou Hruštičce jako by hrb zmizel. Lidé se diví: narovnala se, a skoro ani nekulhá! Dívá se do zrcátka a má radost. Ale Maruše vidí, že její čáry nezabraly, jde k ní znovu. Prý ji bolí záda a nohy ji neunesou. Ale sama cítí, že jí opravdu špatně je. Sama na sebe bídu přivolala!
Hruštička jí dala různé bylinky i radu, jak je použít, a Maruše jí dala zase dar kostěný hřeben.
Krása dívčí péči potřebuje, pravila stará Maruše, a tobě to moc sluší, musíš se těšit ze svého vzhledu!
Hruštička hřeben přijala a odpověděla:
Děkuji, babi, jsi ke mně hodná! Ať ti ani slůvko nepřijde na zmar.
Zas čas plynul a lidé si povídají Hruštička je ještě hezčí, veselejší, tvář má růžovou, vlasy husté, postava sílí. Zato Maruše Převalová seschla, ruce má tenké jako suché větve, záda napořád ohebná, nohy ji už neunesou. Leží, sténá a volá Hruštičku.
Anička i Darina Hruštičku varují: Nechoď, sestřičko, ta babka je čarodějnice a v jejím domě se dějí podivné věci!
Nebojte se! říká Hruštička, ráno je moudřejší večera.
Ráno vstala, umyla se pramenitou vodou, vzala si nové šaty, do košíku naložila dárky: med z lesa, jablíčka ze sadu, voňavé léčivé byliny.
Když ji Anička s Darinou viděly, užasly:
Sestřičko, ty jsi ale krásná! Jestli je to šaty, nebo zázrak, jsi úplně jiná!
Hruštička šla k Maruščinu stavení. Sotva vzala za branku prásk! A branka se jí zavřela, marně se ji snažila otevřít.
Babi! volá, Otevři! Nemohu dovnitř.
U babky v chalupě jakoby byl ruch, někdo tam dupe, něco cinká v kamnech a hlasy šeptají:
Nepouštěj ji! Nepouštěj! Kouzlo na ni neplatí, nemoc od ní utíká, zlo se u ní mění v dobro!
Hruštička postála, zase klepe:
Babičko, jak se ti daří? Přinesla jsem ti dárky med, jablíčka, vonné byliny.
Naklonila se přes branku a položila košík na pěšinu. Vtom se z chalupy začal hrnout černý kouř, z oken vylétaly vrány a chalupa černal a černal, jako by shořela na uhel. Lidé na návsi se seběhli, udivení a vystrašení tolik zlé síly u Maruše ještě neviděli! Ale Hruštička potřetí volala do branky:
Babi, ozvi se aspoň! Přinesla jsem ti dárky!
Náhle se slunce ukázalo zpoza mraku, první paprsek se dotkl země a kouř se rozplynul. Po babčině chalupě zbyl jen popel. Všechno zlé beze stopy zmizelo.
To ta Maruščina zloba ji pohltila! uhodili lidé. Chtěla Hruštičku zničit, ale čisté srdce žádné kouzlo nezraní, všechno zlo se jí vrátilo!
Hruštička byla od té doby ještě krásnější, úplně k nepoznání! Brzy se objevil i ženich, místní chasník. Žili spolu šťastně, nikdy se nehádali. Anička s Darinou byly za sestru náramně rády!
A na místě, kde bývala Maruščina chalupa a kde Hruštička položila košík s dárky, vyrostla malina. Byla velká, voňavá, rok co rok jí bylo tolik, že lidé chodili z celé vesnice sbírat a místa se přestali bát. A tak říkali, že tolik maliny nebylo široko daleko a vesnici od té doby říkají Malinová.
Zdroj: https://gotovim-samy.ru/rasskazy/grushenka.htmlA Hruštička zůstala skromná, taková, jaká vždycky byla. Když lidé z Malinové šli kolem, zdravili ji s úctou a vděčností, děti se nebály běžet až k jejím dveřím a poprosit ji o pohlazení nebo sladký malinový koláč. Když jí povyrostly vlastní děti, učila je jednoduchosti a dobrotě, že zloba se vždycky obrátí zpět a že ta největší síla je v lásce a čistém srdci.
Lidé ještě dlouhá léta nosili do její chalupy květiny a ovoce, když někdo onemocněl, všichni říkali: Zajdi za Hruštičkou, ta pomůže. A když přišla zima a sníh pokryl zahradu, v chalupě bylo vždycky teplo, vonělo to čajem a malinovým sirupem, a ti nejstarší si šeptem vyprávěli, jak jedna malá, obyčejná dívka dokázala změnit celý svět.
A jestli tam ta malina ještě roste, i dnes, když zafouká vítr ze strání a zavoní poněkolikáté letním sluncem, najdeš Na Malinové ty nejsladší plody a možná si vzpomeneš na příběh o Hruštičce dívce s čistým srdcem, kterému se žádné zlo nemohlo postavit.
A tak je to dobře.