Hruštička
Kdysi dávno žil v malé vesničce otec se třemi dcerami. Dvě byly krasavice Lidunka a Vlasta, od hlavy až k patě jako vymalované, že se za nimi každý v okolí otáčel. Třetí, nejmladší, se jmenovala Hruštička. Byla drobná, hubená, měla křivá záda a tvář s velkýma očima, které zářily jako ranní hvězda. Pro těžkou práci nebyla stavěná v poli nevydržela dlouho, doma nestíhala za sestrami, a bylo jí všelijak teskno.
Lidunka s Vlastou o nápadníky neměly nouzi, v předsíni měli mládenci tlačenici, žádný však Hruštičku ani pohledem nepoctil. Tak si sestry mezi sebou povídaly:
Dokud Hruštičku neprovdáme, ani my se vdávat nepůjdeme!
Dny běžely, ale o Hruštičku stále nikdo nepožádal. Sestry ji ustrojovaly, tváře jí karbovala, ale marně. Kamarádky už se jí začaly pošklebovat:
Jak budete čekat na nápadníky pro Hruštičku, zůstanete obě starými pannami!
Hruštička slyšela ta slova a srdce jí těžklo ne kvůli sobě, ale kvůli milovaným sestrám. A jedné bezesné noci si v duchu řekla:
Nemůžu ostatním překážet v životě. Půjdu do světa a najdu si práci ve městě, a sestry budou volné, ať se vdají.
Tak jednou v noci, když všichni spali, uvázala si do šátku trochu chleba a vyplížila se z domu. Šla celou noc měsíc nad lesy svítil, cesta bílá jako mléko, strachu neměla. Až když došla na kraj lesa, srdce jí malinko poskočilo co když někde tu má medvěd pelech? Ale neotáčela se, vklouzla do lesa, kráčela dál.
Ráno už svítalo, nohy jí znaveně táhly, do města bylo ještě daleko. Sedla si v úkrytu pod lískou, šátek si složila pod hlavu, přikryla se šálem a usnula. Kdo ví, jestli spala dlouho, či krátce, ale probudilo ji zlověstné dunění sekery. Když se postavila a zaposlouchala, vedle ní s praskotem padl suchý strom! Vyděšená se chtěla rozběhnout pryč, když tu před ní stál starý muž. Malý, ale silný, bílý plnovous a v ruce pořádná sekera.
Hruštička se ještě víc polekala, ale stařík ji klidně oslovil:
Neboj se, děvenko, nic zlého ti neudělám.
Kdo jste, dědečku? zeptala se Hruštička. Skoro jste mě zavalil stromem!
Já jsem hajný, povídá muž. Žiji v lesní chaloupce kousek odsud, jdu právě porazit suchar. A co ty tu, dítě, tak sama v lese?
Hruštička mu vyprávěla o svých trápeních. Dědoušek pohladil vousy a povídá:
Vidím, že jsi dobrá a laskavá duše. Zůstaň u mě v hájence, budeš mi jako vnučka. Až tě to omrzí, sám tě odvedu do města.
Hruštička měla radost, přijala jeho nabídku a zůstala s hajným v chaloupce. Žilo se jim pěkně hajný pracoval celé dny v lese, Hruštička se starala o domácnost, a práce v hájence bylo akorát, aby ji zvládla.
Stařík byl veselý, laskavý, uměl krásně vyprávět o starých časech. Při práci v lese začal Hruštičku učit o bylinkách, koříncích, léčivých plodech a kdy co sbírat a jak sušit, jak připravovat masti a léky. Hruštička si rychle všechno osvojila a hajný jí nic netajil.
Ale čas ubíhal a hajného si povolal jeho čas. Hruštička ho s pláčem pochovala, poslechla jeho poslední slova:
Nestýskej si, vnučko, pro všechno je čas. Všemu, co jsem znal, jsem tě naučil. Já celý život pomáhal lesům ty pomáhej lidem.
Když žal trochu pominul, Hruštička se vrátila do rodné vesnice. To už byly obě sestry provdané za dva bratry a bydlely pohromadě v rozlehlém stavení. Jakou jen měly radost, když se Hruštička ve zdraví vrátila! Darovaly jí malou komůrku a ona s nimi žila v lásce. Oset pole, léčit lidi, poznat škůdce tolik naučeného od hajného! Všichni měli bohatší úrodu, dobytek zdravý, nemoci se domům vyhýbaly. Byl to život radostný.
Zanedlouho si pověst o Hruštiččiných dovednostech roznesli lidé široko daleko a chodili za ní pro radu. Nikdy nikomu neodmítla, platit po ní nikdo nemusel. Kdo mohl, přinesl vajíčka, šátek či med, kdo byl chudý nebo nemocný, ani to ne.
Ve vesnici však žila i bába Krušpánka, kterou občas lidé žádali o kouzla a věštby, ale všichni ji měli za čarodějnici a někdy se jí báli v její moci bylo více zlého než dobrého. Když začali lidé chodit k Hruštičce, Krušpánce osiřela světnice. Rozzlobila se a dlela, jak by Hruštičce uškodila. Jednou za ní přišla:
Pochválen, Hruštičko, děvenko!
Zdravím vás, babičko, odpověděla Hruštička s úsměvem.
K tobě jsem přišla o pomoc, dcérenko ouvej, ruka mě třeští, ani hnout s ní nemohu!
Tak si sedněte, babičko, podívám se vám na ruku.
Hruštička jí pečlivě prohlédla ruku, druhou i třetí, ale bolesti žádné neviděla.
Není s vaší rukou nic zlého, babi, tvrdila.
Jak by ne, celá je skrčená! pištěla Krušpánka rozhořčeně.
Hruštička jen pokrčila rameny:
Věřte, babičko, nic vám není.
Nu dobrá, kéž je tak, přikývla baba nakonec a natáhla k Hruštičce malou zrcátko.
Na, tobě sluší obdivovat se v krásném zrcátku.
Děkuji, babičko, kéž vaše slova zůstanou vždycky dobrá!
Jenže na zrcátko narýkala Krušpánka svá čarovná slova…
Čas utíkal, a s Hruštičkou se děly divy záda se jí narovnala, tělo sílilo a špatná chůze zmizela. Lidé žasli jako by rozkvetla do krásy. Hruštička si v babiččině zrcátku prohlížela tvář a byla šťastná. Ale Krušpánka viděla, že její čáry nefungují, a zachvátila ji závist, až opět za Hruštičkou přišla tentokrát s bolavými zády a slabýma nohama. Ale po pravdě už skutečně churavěla zlo obráceno zpět.
Hruštička jí dala léčivé bylinky, sepsala návod, babička jí nutila další dárek kostěný hřebínek.
Krása, milé dítě, je dar a tobě sluší, když se hýčkáš.
Děkuji, babičko, kéž vám nikdy slovo nepropadne!
A čas plynul dál, Hruštička byla stále krásnější, čerstvější, tváře se jí zarděly, cop zhoustl, zpevnila se v pase i celá postava. Zato Krušpánka se scvrkla, ruce měla jako uschlé větvičky, záda hrbatá, nohy stěží nosily, jen sténala v loži. Když zvolala Hruštičku k lůžku, sestry ji zrazovaly:
Milá, nechoď tam, ta stará čarodějnice má zlou moc!
Nemějte strach, odpověděla Hruštička. Ráno je moudřejší večera.
Vstala za úsvitu, umyla se studánkovou vodou, oblékla si nové šaty. Do košíku naskládala: lesní med, jablka ze sadu, svazek voňavých bylinek.
Když ji sestry spatřily, úžasem oněměly:
Jsi krásnější než dřív, sestro, nevíme, jestli šaty tě tak změní, nebo je to kouzlem!
Hruštička došla před Krušpánčinu chalupu, sáhla na vrátka zaklapla se před ní, nemohla je otevřít.
Babičko, otevřete prosím, nesu vám nějaké dárky!
Z chalupy se ozval křik a buchot, kdo si tam povídal na všechny strany:
Nepouštějte ji! Kletby jí neublíží, požehnání zlomu vzdoruje, všechno zlé se od ní obrací!
Hruštička trpělivě stála, znovu klepala:
Babičko, jste v pořádku? Přišla jsem se podívat, mám pro vás košíček dobrot.
Ale babička neodpovídala, v chalupě bylo slyšet oslí ržání, psí štěkot, krávy bučely, a všechno se otřásalo jako při bouři.
Lidé se běželi podívat báli se Krušpánky, ale domy tančící po návsi nikdy neviděli! Hruštička ještě naklonila přes plůtek košík a položila ho ke dveřím.
Vtom se z komína vyvalil hustý černý dým, vrány vyletěly z oken a chalupa v mžiku zčernala jako zasmušilý uhel, až zbyla jen hrst žhnoucích uhlíků beze stopy po ohni.
Dědinčané si mezi sebou povídali:
To Krušpánčina zlost ji pohltila! Čarodějnictvím chtěla Hruštičku zničit, ale její čisté srdce vše zlé odrazilo vrátilo se to té čarodějnici!
A Hruštička po té příhodě ještě více rozkvetla, až přišel čas, kdy si ji vybral za ženu statečný mládenec ze stejné vesnice. Žili v lásce, nikdy si neodporovali. Lidunka s Vlastou měly ze sestry radost.
Na místě, kde stála Kuzpánčina chalupa a Hruštička nechala košíček, začala hojně růst voňavá malina plná, velká a sladká. Lidé chodili do maliniště na sběr a už se toho místa nebáli. Říká se, že se malina tak rozmohla, že vesnici nakonec začali říkat Malinovka.