Teto, máš nějaký chleba? Mohla bys mi ho dát, prosím?

Dobré zprávy

Jmenuji se Tereza a je mi 37 let. Nikdy jsem nebyl ženatý a dlouho jsem pracoval jako účetní. Často jsem přemýšlel nad tím, jaký má vlastně můj život smysl, a mou pravou životní cestu jsem stále nemohl najít.

Jednoho rána jsem byl opravdu hrozně unavený. Přesto jsem se přinutil vstát a vydal se do práce. Opět jsem měl směnu a už nějakou dobu jsem dělal číšníka v kavárně. Zrovna připadla řada na mě musel jsem obsluhovat hosty na letní zahrádce, a když byly mé směny, chodil jsem tam už na šestou ráno. První hosté totiž přicházeli už od sedmi hodin.

Protože bydlím na okraji Brna, musel jsem vyrážet ještě dříve, abych neměl zpoždění už v pět jsem stál na zastávce. Spoje jsou dost špatné, někdy autobusy naberou zpoždění nebo stojí v zácpě.

Tak jsem, jak je mým zvykem, začal ráno otírat stoly, než se kavárna otevře. Každý den se na nich usazuje prach, takže je potřeba, aby hosté seděli u čistých stolů. Pobrukoval jsem si při tom jednu známou písničku.

Moje maminka taky krásně zpívá, ozval se najednou dětský hlas.

Byl jsem překvapený v tak časnou hodinu jsem nikoho nečekal. Přede mnou stála holčička, tak okolo pěti šesti let. Sama. Rozhlížel jsem se, jestli někdo není poblíž.

Co tu děláš? Sama? Takhle ráno? zeptal jsem se opatrně.

Šla jsem na procházku. A taky pro jídlo pro sebe a pro brášku. Teto, máte kousek chleba? zeptala se holčička tichým, nejistým hlasem. Bylo vidět, že má hlad.

Samozřejmě, že máme. Posaď se, dojdu se podívat do kuchyně. A kde máš brášku?

Je doma. Za rohem. S babičkou.

Na nic dalšího jsem se neptal kde je jejich maminka, co se stalo s tátou. Nechtěl jsem se ptát víc a jen jsem čekal, co mi poví.

Naši jsou už dávno mrtví a babička je moc stará, všechno si plete, někdy si ani nevzpomene na nás, vnoučata.

Nevěděl jsem, co na to říct. Zůstal jsem stát beze slova.

Nechci obtěžovat, chtěla jsem jen kousek chleba. Vezmu ho pro brášku a pro babičku. Nemusíte nikam pospíchat, chci jen domů, dodala rychle.

Počkej tady, pojdu s tebou, ať jdeš v pořádku domů. Neodcházej, řekl jsem jí.

Poprosil jsem kolegu v kavárně, aby mě na chvíli zaskočil, a vydal se s holčičkou na cestu.

Měla vlastní klíče. Vešli jsme do bytu a já jsme uviděl asi ročního kluka, jak si hraje na podlaze. Usmál se na nás. V posteli ležela stará paní, která nevypadala, že by o něčem věděla. Byla naprosto netečná.

Proboha, co se tu děje? vyklouzlo mi.

Zavolal jsem rychle záchranku. Do pár minut babičku odvezli podle jejího stavu bylo jasné, že se domů už nevrátí. Vzal jsem oba sourozence k sobě domů. Můj třináctiletý syn byl z toho překvapený, ale když jsem mu vše vysvětlil, chápal to a souhlasil, že mi pomůže.

Nikdy jsem se s ním nehádal. Mezi námi vždy panovala důvěra v naší rodině se prostě nehádá. Byl rozumný, měl mě rád a vždy mi pomáhal. Souhlasil, že pohlídá děti, zatímco jsem musel do práce.

Za deset dní babička zemřela. Bylo jasné, že děti zamíří do dětského domova. Ale já je už nemohl pustit byli tak hodní, poslušní, zvykli jsme si jeden na druhého. Věděl jsem, jaké by to bylo skončit v dětském domově mezi cizími lidmi. Rozhodl jsem se, že si je vezmu do péče já stanu se jim pěstounem.

Musel jsem opustit práci číšníka a přijal nabídku své kamarádky, která mě už dřív přemlouvala, ať se vrátím k účetnictví. Pomohla mi i s papíry. Už za pár týdnů jsem mohl děti oficiálně přijmout do své trvalé péče.

Tak proto jsi chtěl dělat číšníka! smála se kamarádka. To byl dlouhodobý plán!

Kdo by řekl, že se mi život takhle obrátí naruby. Že najednou budu mít tři děti a budu muset volit mezi různými povoláními. Nikdy jsem nebyl člověk, který by si hrál na hrdinu, ale tuto výzvu, kterou mi život přinesl, jsem prostě přijal.

Rate article
Add a comment