Můj muž vyrostl v početné rodině v malém městě nedaleko Olomouce. Tchyně rodila děti jednoho za druhým, až se jí narodila vysněná dcera. Zvláštní způsob života, ale kdo jsem já, abych to soudila?
Když jsme se vzali, myslela jsem si, že mám štěstí. Petr vypadal jako někdo, kdo ví, co je rodina zodpovědný, statečný, silný. Ale nedokázal se odpoutat od matky a od své mladší sestry. Jeho matka nikdy nijak zvlášť neupřednostňovala své syny, ale na blahobytu dcery jí záleželo nade vše.
Eliška měla deset let, když jsme se poprvé potkali. Ze začátku mi to nevadilo, ale po pěti letech mi začala vadit. Nechtěla se učit, chodila s kluky, kteří nosili po kapsách levné pivo a prázdné sliby, a vždycky to byl můj muž, kdo musel vše zařídit. Švagrová ho zvonila na mobil i uprostřed noci, když potřebovala poradit nebo zachránit.
Doufala jsem, že Eliška dospěje, vdá se, rozletí se do světa, a vše se vyřeší. Jenže ne! Když se rozhodla vdát, tchyně povolala všechny své syny a každý měl přispět na svatbu, protože ona neměla dost peněz. Ženich byl chudý, vydělával jen pár korun, takže novomanželé museli zůstat bydlet u matky.
Narodilo se první dítě, pak druhé… Tchyně si jednoho dne uvědomila, že takhle to dál nejde, skřípání a vrzání života, co nemá konec. Vymyslela řešení, které jí připadalo dokonalé přestěhuje se k nám, dá svůj byt dceři. Ale je to spravedlivé? Ten byt jsem totiž koupila za své peníze, zatímco můj muž do toho nedal ani korunu. Zvláštní je, že je s tím spokojený říká: Moje máma ti pomůže, neboj.
Máme dvoupokojový byt v paneláku na okraji Brna. Ale nechci přijít o své pohodlí a dělit svůj domov s další osobou. Tchyně je přesvědčená, že jsme povinní ji přijmout, protože je můj muž nejstarší syn prý je jeho úkolem se postarat o rodiče. Všechno se svíjí a kroutí, jako kdyby naše životy byly propletené jako pohádkové bludiště.
Miluji svého muže, rozvod je nesmysl. Ale jak mu otevřít oči? Jak mu vysvětlit, že život s jeho matkou je jako putování mlhou, co nikdy neustane? Má někdo nějaký český recept, jak z toho procitnout?