Bydlím společně s mou maminkou. Moje maminka už má úctyhodných 86 let.
Osud to zařídil tak, že jsem se nikdy neprovdala a děti nemám. Život mi nabídl zvláštní cestu. Je mi nyní 57 let. Nedávno jsem měla narozeniny. Oslavily jsme je jen ve dvou, s mou maminkou. Nemám nikoho, koho bych mohla pozvat. Přítelkyně nemám a kromě nás dvěma už v rodině nikdo nezůstal.
Žijeme spolu a vzájemně si pomáháme. Moje maminka je sice již v letech, ale drží se statečně! Zdraví jí sice rok od roku ubývá, ale nevzdává to. Sama ještě vyjde na krátkou procházku.
Já už pobírám důchod, ale stále chodím na brigádu, protože z našich důchodů bychom běžný život nezvládly. Nepropadám ale smutku a jsem šťastná, že mám svou milovanou maminku. Jiní lidé mají mnohem těžší osudy. Někteří nemají střechu nad hlavou, žádnou rodinu ani korunu ušetřenou.
My s maminkou žijeme tiše a klidně. Večer si dáme čaj, pleteme svetry nebo ponožky, podíváme se na oblíbený český film či seriál staré televize. O víkendech peču koláče a pozveme sousedky z domu. Vyprávějí nám o svých rodinách. Těší mě radost lidí, kterým se daří, a v koutku duše se modlím, aby se nám vyhnuly všechny trable.
Takto jsme žily a ještě žijeme. Moc si přeji, aby nám společné chvíle vydržely co nejdéle pro mě i pro mou maminkuA když večer zhasneme lampičku, vím, že domov není o počtu lidí, ale o srdci, které v něm bije. Stačí být spolu, naslouchat tichu a nebát se smát, i když venku je tma. Maminka mi často říká, že štěstí je drobná věc horký čaj, teplé ponožky, láska, která nikam neodchází. A tak každým dnem děkuji za naši malou, obyčejnou radost. Život je krásný, když máme jeden druhého.