Jel jsem s mým synem z nákupního centra. Vedle mě seděla paní s dítětem, které bylo v podstatě stejně staré jako můj chlapec.
Autobus byl narvaný k prasknutí. Uviděl jsem mladíka, co poslouchal muziku ve sluchátkách, požádal jsem ho, jestli by nám neuvolnil místo. Okamžitě vyskočil, a my s Karlem (to je můj syn) jsme se pohodlně usadili. Karel mu na oplátku dokonce dal bonbon, aby poděkoval. Mladík byl trošku v rozpacích, ale usmál se jak sluníčko nad Vyšehradem.
No a teď přichází moment komedie. Začala druhá maminka aplikovat můj trik. Rovnou začala tahat za rukáv pána, co seděl a trochu podřimoval. Pán nereagoval, tak paní přešla do vyššího levelu a začala doslova ječet. Ten chudák si sundal sluchátka, kouká zmateně kolem sebe a vůbec nechápal, odkud se vzal ten hurikán z Vinohrad.
Nevidíte, že jsem tu s malým dítětem? Uvolněte místo! řvala tak, že i její syn Alžběta začala plakat (nebo spíš kvílet strachem). Já nehodlám nic uvolňovat! Pán se vzepřel jako správný Čech, co si cení svého místa.
A víte co? Držím mu palce. Chápu ho, protože jí opravdu nic nedluží. Nikdo přece nemusí snášet scénu, kdy je ponižován jako pytel brambor na trhu na Žižkově. Nabídl jsem té paní, že její dcerka může sedět vedle Karla. Ale kdepak, to by nebylo dost show. Hlavní je skandál a dobrou náladou to rozhodně není.
Já bych podobnou šaškárnu nikdy nespáchal. Když je potřeba, slušně požádám. Pokud mi někdo místo uvolní pro dítě, děkuji mu jak za sto korun českých. A když ne no co, je to jejich rozhodnutí, a já to respektuji. Během let mi nikdo nikdy neřekl ne.
Možná proto, že nejsem ten typ, co řve na cizí lidi, jako bych prodávala lístky na hokejový zápas v Ostravě.