Slib
Petr klidně drží volant a řídí auto po dálnici, vedle sedí jeho kamarád Honza. Oba se právě vrací z Olomouce, kde je šéf vyslal na služební cestu na dva dny.
Honzo, fakt jsme to skvěle zvládli, všechno klaplo a smlouva je podepsaná na pořádnou částku, šéf bude určitě nadšený, vesele se usmívá Petr.
No jo, fakt štěstí, potvrzuje Honza, kamarád i kolega z kanceláře.
Je super se vracet domů, když na tebe někdo čeká, říká Petr. Moje Alžbětka je těhotná a stěžuje si na nevolnost. Je mi jí líto, ale tak moc jsme chtěli miminko, říká, že všechno vydrží kvůli našemu mrňousovi.
Dítě je dar, nám se s Lenkou pořád nedaří. Prostě to nejde, už se chystáme na druhé IVF, první nevyšlo, podělí se Honza, s Lenkou jsou sedm let manželé, dítě si moc přejí, ale
Petr se oženil pozdě, až ve dvaatřiceti. Samozřejmě měl dřív nějaké známosti, ale žádná ho nikdy pořádně neoslovila. Až když poznal Alžbětu, okamžitě se zamiloval tak, že od té doby už nikoho jiného neviděl.
Když Petr přivedl Alžbětu k Honzovi a pak měli svatbu, kde byl Honza svědek, trochu mu i záviděl. Alžběta byla krásná, jemná, takovou by si zamiloval každý.
Venku mží podzimní déšť, stěrače občas odhrnou kapky ze skla a kamarádi si švitoří. Petrův telefon začne zvonit, zvedne to.
Ahoj Bětko, jasně, jedeme, za dvě hoďky jsme doma. Jak se máš? Je to pořád stejný? Nic netahej, přijedu a vše udělám. Mám tě rád, brzy se uvidíme.
Honza to poslouchá, představuje si Alžbětu, jak čeká Petra, jak má strach. Napadne ho:
Moje Lenka mi nikdy nevolá, o mě se nemusí bát, myslí si, že jsem jí oddaný. Má to jasně rozdělené práce, domov, žádné drama.
Najednou Petr prudce strhne volant proti nim letí dodávka, střetu se nedá vyhnout. V poslední vteřině vrazí do sloupu na Petrově straně a sjíždí z vozovky do příkopu. Honza se postupně vzpamatuje, bolí ho hlava, na ruce má krev. Auto je stále na kolech a jeho dveře jsou otevřené. Podívá se na Petra ten se nehýbe.
K vozu se sbíhají lidé, zastavují auta u kraje. Honza leží na mokré trávě vedle auta, bolí ho hlava i ruka, čekají na záchranku. Petra vytáhnou a položí na nosítka, Honza se nad ním nakloní. Petr tiše zašeptá:
Pomoz Bětce
Odvážejí je do nemocnice. Honza má zlomenou ruku a těžký otřes mozku. Je při vědomí, stále se vyptává lékařům:
Jak je na tom Petr, můj kamarád?
Potom mu sestra sdělí:
Petr zemřel
Honzu přepadla sklíčenost. Na pohřeb nemohl přijít. Lenka mu vyprávěla, jak manželka Petra hodně na pohřbu plakala, nemohla uvěřit, že už doma nečeká, sotva se udržela nad jeho rakví.
Po propuštění z nemocnice jede Honza s Lenkou na hřbitov, stojí dlouho u hrobu svého kamaráda. V duchu mu slíbí:
Neboj se, kamaráde, nenechám ji samotnou, pomůžu, jak jsi chtěl
Za dva dni jede navštívit Alžbětu. Zazvoní u dveří a ona když ho uvidí, rozpláče se.
Jak mám žít bez něj? Nedokážu přijmout, že Petr už není
Alžběto, slíbil jsem tvému muži, že ti pomůžu. Společně to zvládneme. Klidně zavolej, cokoliv budeš potřebovat, budu ti chodit na návštěvy.
Čas plyne. Alžběta se pomalu trošku uklidní, bojí se, aby kvůli stresu nepřišla o těhotenství, doktorka ji taky varuje. Honza jezdí dvakrát týdně, vozí jí z obchodu potraviny, kupuje vitamíny, někdy ji sveze do nemocnice nebo kam je potřeba. Alžběta jeho dobroty nezneužívá, obrací se na něj jen výjimečně.
Honzo, je mi líto, že tě zaměstnávám
Není problém, navíc mám Petrový slib.
Honza k Alžbětě cítí velkou směs citů. Byla to žena jeho snů a zároveň je zmatený, jak se život zamotal.
Zatímco Alžběta prochází nevolnostmi, Honza se s Lenkou znovu vydává na vyšetření a testy, nové termíny, nové zklamání Bezdětnost je jejich každodenní bolest. Lenka neví, že Honza pomáhá Alžbětě, nic jí neřekl. V jeho mobilu je Alžběta uložená pod jménem Charita, věděl, že žena by mohla zjistit, kdo mu volá.
Po druhé marné snaze o miminko mezi manžely narůstá napětí. Lenka si myslí, že za to může Honza, ten už nad tím ani nepřemýšlí.
Lenka vidí, že je v poslední době jiný, zamyšlený, často nervózní, odjíždí kvůli neznámým povinnostem. I když varianta nevěry se jí nezdá, doma je vše v pořádku, manžel k ní pořád není chladný.
Honza si uvědomuje, že doma špatné, ale v práci výborné. Vrací se k projektu, který rozjížděl ještě s Petrem, uzavře skvělou smlouvu.
Alžbětě, čím větší břicho roste, tím víc potřebuje pomoc. Její rodiče žijí daleko na Moravě, v Praze nemá blízké. Trápí ji bolesti hlavy, někdy jí opuchnou nohy. Všechno ale bez lamentování zvládá a od Honzy moc nežádá.
Jednou přijde Honza s nákupem a najde Alžbětu na štaflích věší nové záclony.
Právě jsem umyla okno, řekne, teď pověsím nové záclony.
Okamžitě dolů! přísně ho okřikne, když vidí její kulaté bříško. Jestli spadneš, ublížíš miminku! To není sranda.
Pomůže jí z štaflí dolů, spolu stojí vedle sebe, Honza cítí zvláštní napětí.
Díky, Hondo, ale vzápětí běží do koupelny, nevolnost se připomene.
Honza si utře pot z čela, v duchu si říká:
Vidí Petr tam někde shora? Sám si to přál
Další návštěvu Alžběta řekne:
Honzo, nepomohl bys mi připravit dětský pokoj? Později už na to nebude čas. V jednom obchodě jsem našla pěkné tapety
Honza vezme rekonstrukci dětského pokoje na sebe. Nemůže připustit, aby to těhotná Alžběta dělala sama. S opravami jí pomáhá a dovede je do konce. Honza se zmítá mezi Lenkou doma stále sklíčenou kvůli neplodnosti a Alžbětou, které se blíží porod.
Lenka cítí, že pokud chce zachránit manželství, musí se zabavit práci. Píše články do časopisů. Jeden z velkých magazínů jí nabídne vlastní sloupek. S radostí začne psát, chce přijít na jiné myšlenky. Za první honorář dostane pěkných 15 000 Kč. Domů přijde nadšená s taškou dobrot a dvěma lahvemi vína.
Co se děje? Slavíme něco? diví se Honza po návratu z práce.
Ano, dostala jsem slušný peníze, to musíme zapít. Dlouho jsem čekala na ten kontrakt.
Když z televizního stolu udělá improvizovanou slavností tabuli, pustí oblíbený film a spolu popíjejí víno.
Najednou Honzovi zvoní telefon. Lenka nahlédne přes jeho rameno, na displeji Charita. Honza jde hned do kuchyně.
Co se děje? ptá se tiše.
Honzo, promiň, ale už asi rodím Už jsem volala sanitku.
Ale vždyť je ještě brzy.
No, sedm měsíců, stává se to, slyší, že ji pobolívá břicho čím dál více.
Dobře, přijedu do porodnice.
Rychle se obléká, Lenka jej ustaraně sleduje.
Kam jedeš?
Volal mi šéf kvůli charitě, potřebuje něco nutně řešit. Pak ti vše povím. Věř mi, je to důležité
Lenka mu nevěří.
Jaká charita, jaký šéf, Honza si vymýšlí.
Honza vyběhne ven, sedne do auta a uhání do porodnice, není to blízko. Když přijede, Alžběta je už na místě. Čeká dvě hodiny, než mu sestra oznámí, že se Alžběta narodila synovi. Honza se mu uleví a jede domů, je jako vymačkaný citron, říká si:
Naštěstí vše dopadlo dobře, srdce mi spadlo do kalhot.
Doma Lenka čekala, okamžitě se do něj zahleděla, unavený, vyčerpaný.
Ta tvoje charita tě pěkně vyždímala, řekne ironicky.
Honza padne na gauč, ani se nevyzuje.
Ano, Lenko Alžběta dnes porodila syna. Slibil jsem Petrovi, že jí pomůžu. Je úplně sama, přizná otevřeně.
Takže už chápu, všechny dílky zapadají řekne tiše žena. Teď budeš pomáhat Alžbětě s dítětem, že?
Ano, odpoví Honza upřímně.
Fajn Mě znáš, nestrpím, aby jsi dával čas cizímu dítěti, když my vlastní nemáme a asi už nikdy nebudeme. Podám žádost o rozvod, dělej si co chceš. Třeba najdu někoho jiného a stihnu ještě otěhotnět.
Honza ji překvapeně sleduje, ví, že ho stejně viní za to, že jsou bezdětní.
Tvůj život, Lenko, nebudu se omlouvat. Musím dodržet Petrovi slib a pomáhat Alžbětě i malému.
Čas plynul, Lenka podala žádost o rozvod. Honza odešel k Alžbětě, začal jí pomáhat s malým Danielkem. Po nějaké době se vzali. A za dva roky jim přibyla i holčička.
Děkuji za přečtení a podporu. Hodně štěstí!