Vzpomínám si, jak jsme se před časem, přibližně před rokem, s manželkou rozhodli, že budeme každý bydlet ve svém pokoji, abychom si nelezli na nervy a nezačali se navzájem nudit. Každý z nás má totiž své koníčky a povinnosti.
Moje žena, Jana, například miluje hlasitou hudbu a odmítá nosit sluchátka. Já dávám přednost tichu, když čtu knihu, případně sleduji staré české seriály. Někdy musím z práce volat klientům, což by ji mohlo rušit. Proto jsme se domluvili, že budeme mít každý svůj prostor. Byt má dvě místnosti a obě jsou útulně zařízené. Rád bych se podělil o zkušenost, kterou jsem s tímto způsobem soužití získal.
Zaklepat, než vstoupíš dává to nebývalý klid. Sedíš si ve svém pokoji, věnuješ se, čemu chceš, a nikdo tě neruší ani tě o nic nežádá. Někdo si řekne, proč by vlastně bylo nutné klepat?
Když jsem byl malý, měl jsem svůj pokoj, ale dveře byly pořád otevřené. Rodiče často přicházeli bez varování a ptali se, co dělám ať už jsem četl, spal, koukal na televizi, nebo si hrál. Často jsem musel rychle přemýšlet, jak vysvětlit, co zrovna dělám. Nikdy na mě nekřičeli, ale přesto mě to znervózňovalo.
Dnes mohu své ženě za zavřenými dveřmi říci, že se mi nechce mluvit, a ona to respektuje. Nevlétne mi do pokoje, nemusím přerušit, co právě dělám. Ona si užívá svůj klid. Je to vážně příjemné!
Osobní prostor je podle mě jedna z největších radostí. Jdu do svého pokoje, dělám, co mě napadne, nemusím se s nikým domlouvat ani nikoho žádat o svolení. Oblečení i knihy si dám, kam chci, věci rozložím podle své chuti. A vlastně si občas rád užiju i trochu toho nepořádku.
Ten pocit určitého tajemství… Existují zřetelné hranice mezi mým prostorem a jejím. To je důležité. Respektuji její soukromí a dávám si záležet na tom, abych ji překvapil návštěvou jen v případě, že souhlasí. Když zavolá pojď dál, má to úplně jiný půvab, než když mohu přijít kdykoliv. Má to v sobě kus tajemství, napětí.
Je to jako když si povídáte s dívkou, která ještě není vaše. Nikdy si nemůžete být jistí až do poslední chvíle, jestli vaši společnost přijme.
Spousta mužů říká, že když s partnerkou začnou společně žít, intenzita pocitů se časem vytrácí. Koneckonců, žena je stále po ruce, vše je jiné než dřív. Proto oddělené pokoje vyřešily spoustu našich starostí.
Jaké závěry z toho plynou?
Jestliže někdo vlastní vilu u Berounky se sedmi ložnicemi a několika koupelnami, tak pro něj není oddělené soužití žádnou novinkou. Ale pro lidi jako jsme my, běžné Pražany, je to opravdový dar z nebes.
Znám mnoho těch, kteří i se dvěma pokoji stále obývají s partnerem jen jeden; v tom druhém zpravidla bydlí děti. Pokud je třetí místnost, slouží spíše jako obývák. Jenže proč? Vždyť i muž, i žena mají právo na trošku svého osobního prostoru. Bez ohledu na to, jestli bydlí v malém bytě na Vinohradech, nebo na sídlišti v Brně.