Probraly jsme všechno do posledního detailu a rozhodly se, že se nastěhujeme dohromady. A proč vlastně ne? Tady je tolik výhod, které nám hned přišly na mysl:
Obě jsme samy. V šedesáti letech není jednoduché najít si partnera a když máš štěstí, otázka bytu se dá vždycky nějak vyřešit. Děti a vnoučata bydlí daleko. Naši příbuzní budou jen rádi, že babičky nezůstávají osamělé. Když jsme byly mladší, bydlely jsme ve stejném bytě na Žižkově. Já měla malé dítě a přesto jsme to zvládly, ačkoliv jsme obě silné povahy. Nuda nehrozila. Uklízely jsme spolu, vařily a vymýšlely, kam vyrazit do divadla nebo galerie, abychom pořád jen neseděly doma.
Finanční jistota. Všechny náklady jsme si chtěly rozdělit a peníze za pronájem bytu v Brně by nám jen přilepšily. Pořád bychom byly v plusu! Vzájemná péče. Když by některá onemocněla nebo ji něco trápilo, vždy by měl kdo pomoci.
Zkrátka, našly jsme jen klady na společném soužití!
Ale pak přišla realita
První hádka byla hned o tom, kde budeme bydlet. Každá z nás se chtěla držet svého území a každá měla pro to pádné argumenty. Já byla připravená přenechat svůj byt v Plzni, ale chtěla jsem dát najevo, že neustoupím vždycky.
Další konflikt byl kolem věcí. Když už jsem ustoupila a začala balit, kamarádka Libuše si začala stěžovat, že toho mám moc. Prý se to nikam nevejde a nechat to v bytě jsem se bála nikdy nevíš, jaké budeš mít nájemníky.
Nakonec jsme pronajaly garáž v Olomouci a tam odvezly nádobí a všechny drobnosti z domácnosti. Brzy jsme našly nájemníky a tak začala ta legrace. Ze začátku jsem měla pocit, že moje zájmy jsou upozaděné. Připadala jsem si jako host, ale postupně jsem se snažila tomu přestat přikládat váhu.
Společné bydlení dlouho nevydrželo, protože žádná rovnost tu nebyla. Libuše byla zvyklá mít čisticí prostředky na jednom místě a já na druhém. Stále jsem jí naslouchala, byla tu doma spíš ona.
A ukázalo se, že nám chutná úplně něco jiného. Mlčela jsem i tady, spoléhala jsem na vkus Libuše a časem jsem zapomněla, co mám vlastně ráda. Další problém jsem hodně citlivá na spánek, zatímco ona usíná s puštěnou televizí. Z toho jsem byla zoufalá a ani špunty do uší mi moc nepomáhaly.
Mnoho těch nevýhod překrylo výhody. Snažily jsme se to vydržet a hledat kompromisy. Ale pak přišel vrchol: všimla jsem si, že Libuši začala dráždit už jen moje přítomnost. Snažila jsem se dodržet všechny její prosby, ale stejně ji něco štvalo.
Pak se mnou přestala mluvit úplně. Den, druhý, týden Pořád jsem přemýšlela, čím jsem ji mohla urazit. Nakonec jsem to nevydržela rozbrečela jsem se před ní. Rozplakala se taky a přiznala, že neví, proč ji to tolik dráždí. V tu chvíli mi došlo lidé prostě musí mít svůj domov, své pravidla. Je lepší se vídat častěji, ale nebýt si pořád na očích.
Zrušily jsme smlouvu o pronájmu, rozloučily jsme se a najednou nám to zase začalo fungovat.