Ty jsi přece jenom upekla moje oblíbené koláčky! řekl manžel, právě přišel domů od milenky: ale sotva se zakousl, ztuhl mu úsměv, protože uvnitř koláčku čekalo nečekané překvapení od manželky.
Barbora pomalu zasunula plech do rozžhavené trouby. Setřela mouku z rukou a zahlédla v hodinách, jak ručičky plují v obvodu času jako papírové lodičky. Dnes mělo být vše dokonalé. Koláčky měly vykynout, zrůžovět a vonět přesně tak, jak to měl Jan rád.
Někdy se Barbora cítila jako mlha nad Berounkou rozptýlená, tichá a trochu opuštěná. Zvykla si na samotu, téměř už nečekala, že se něco změní. Ale pak jednoho dne, když vstoupil do kanceláře vysoký muž s hlasem, co zněl jako zvon kostela v Poděbradech, zamával rukama a upřel na ni pevný pohled, v Barboře se najednou něco pohnulo. Na chvíli jako by svět ztratil okraje.
Od té chvíle byl život Barbory podivně rozmazaný, ale šťastný. Láska, svatba, pocit, že všechno zapadlo jak kostky cukru do hrnku turka. Byla spokojená, aniž by si všimla, jak se pomalu rozpouští v Janovi jako cukr ve svařeném víně.
Za dva roky Jan sbalil kufr, jako by šel jen na výlet do Jeseníků, a prohodil, že jede na pracovní stáž prý jen na měsíc. Měsíc se roztekl v roce. Zavolal sotva, napsal krátce a studeně jako řeka Vltava v lednu. Barbora čekala, omlouvala ho i před sebou, věřila. Až jednoho blouznivého večera se dověděla od známého, že Jana viděl v Praze šel s cizí ženou, smál se. Celý rok nikam z města neodjel.
Tehdy Barbora pochopila, že všechny ty měsíce žila v pohádce o ztracených věcech. Mohla bouchnout dveřmi, křičet, psát zprávy plné otazníků. Ale neudělala nic. Mlčení je nejlepší podzimní strom pro hnízdo pomsty.
Uplynul další rok, když zazvonil telefon. Jan. Prý se mu stáž rozplynula a vrací se domů. Nakonec prohodil jakoby mimochodem: Baru, upeč svoje slavné koláčky s tvarohem. Chyběly mi.
Ty jsi přece jenom upekla moje oblíbené koláčky! zapěl Jan, přícházející domů od milenky, s hlavou v oblacích: jenže jakmile do koláčku kousl, zbledl tak, až vypadal jako socha svatého Jana Nepomuckého v mlze, protože uvnitř koláčku čekalo něco, co v kuchyni nepatří.
Jan vstoupil domů, sebejistý, krok lehounký jak čáp v dešti. Posadil se na stoličku, přehodil nohu přes nohu, rozhlédl se po kuchyni, jakoby právě vyšel ze dveří, a ne z cizí postele. Barbora mu nabídla teplo, usmála se, oči však zůstaly tiché.
Vidím, že jsi vážně upekla koláčky, usmál se, kývl směrem ke hromádce sluncem políbených pecnů.
Jan se usmíval, jako by nebylo žádné temnoty mezi řádky, žádné milenky ve sklepě svědomí. Sáhl po prvním koláčku, zakousl se hrubě, a hned se mu pokožka zbledla jak sádra v nemocnici. Takovou pomstu od Barbory nečekal. Pokračování ve druhém snu
Barbora už ráno nastavila troubu přesně na stupeň, jaký přál její sen. Zadělala těsto, připravila náplň tiše, jako by mluvila s duší. Jenže dnes ve všech koláčcích kromě jednoho nebyl tvaroh. Uvnitř jednoho totiž, v bílé vatě těsta, dřímaly třpytivé kousky rozbitého skla.
Jan ucítil v puse bolest ostrou jako brdská zima. Chtěl polknout, ale jazyk a dáseň rozřezané, krev stékala na zuby jak malinová šťáva. Z posledních sil vyplivl koláček, ruce se mu třásly.
Ty jsi přece jenom upekla moje oblíbené koláčky! zasyčel Jan, krev stékající do dlaně: uvnitř koláčku skrýval se tichý kousek odvety.
Barbora se na něj dívala téměř průsvitně, jako měsíc v okně.
Tohle je za tvoje lži a nevěry, pronesla klidně. Jestli příště znovu budeš někomu lhát, vzpomeň si na tuhle bolest.
Jan se zmohl jen na chrčení, sáhl po mobilu, ale Barbora už byla u dveří, v kabátu, s kufrem připraveným jako lístek na nádraží PrahaHl.n.
Sanitku nezavolala. Už nepromluvila. Dveře za ní zaklaply jako víčka od truhly. Barbora odešla do mlhy pražských ulic, nechávajíc Jana s bolestí v ústech a vzpomínkou, která mu v hlavě bude cinkat ještě mnoho let.