Hele, musím se ti svěřit s jednou věcí, která mě teď opravdu trápí. V posledních třech měsících se pořád dohadujeme s bráchou kvůli mámě. Po té mrtvici už prostě není ve formě, pořád zapomíná a někdo musí být s ní. Potřebuje péči den co den. Všechno spadlo na mě vážně si připadám, jako bych místo dospělé ženy pečovala o malé dítě.
Víš, mám práci, koníčky, vlastní rodinu, dvě děti, domácnost. Fakt nevím, jak se mám roztrhnout na dvě půlky. Navrhla jsem bráchovi, že bychom mámu dali do Domova seniorů, kde by se o ni postarali, ale on byl úplně nepříčetný a začal mi vyčítat, že jsem bezcitná. Jenže zároveň si ji k sobě vzít taky nechce, prý se k nim do bytu s manželkou Klárou nevejde.
Přitom jsme byli docela fajn rodina, taková klasická čtveřice. Obráceně než většina, naši nás měli až později já mám teď 36, brácha Petr 35, mámě je 72. Dokud táta žil, bylo vše v pohodě.
Pak Petr odešel na Karlovu univerzitu do Prahy, našel si práci, oženil se s Klárou a už tam zůstal. Já zůstala v Brně, kde jsem si založila rodinu. Nejprve jsem žila s rodiči, ale pak jsem se s manželem Martinem nastěhovala do podnájmu. Plánovali jsme časem vlastní byt a děti.
Před dvěma lety nám táta Josef zemřel, máma byla hodně smutná a osamělá, postupně se vytrácela. A pak ten půlrok zpátky přišla mrtvice. Skoro jsme se báli, že to nezvládne. Ze začátku nemluvila pořádně, ani ruce a nohy nebyly, jak měly. Postupně se zlepšila, ale po psychické stránce je to složité.
Doktoři řekli, že zlepšení už asi nepřijde. Tak jsem si mámu vzala k sobě, i s Martinem a dětmi jsme se přestěhovali k ní do bytu. Změnila jsem práci, freelancuju, abych jí mohla být pořád nablízku. Nešlo ji nechat ani chvíli samotnou. A když se znova postavila na nohy, nijak se to nezjednodušilo.
Mluví zmateně, ztrácí se, honíme ji po městě, aby nám neutekla. A pláče, tvrdí, že na ni někde čeká táta. Fakt sranda. Nespím pořádně a mám pocit, že už nezvládám ani práci. Věčně se nemůžu na nic soustředit. Martin navrhoval, že už je čas mámu přihlásit do Domova seniorů.
Je to drahý, jasně, takový domov v Brně vyjde třeba na 25 tisíc měsíčně. Když se oba složíme, dá se to zaplatit. Martin říká: Máš přece bráchu Petr taky musí přispět. Je to fér.
Dlouho jsem kolem toho chodila po špičkách, ale už mi dochází síly. V tom domově by měla péči 24/7, pořád k dispozici doktory a sestřičky. Byla jsem se tam podívat, informovala jsem se, není to levné, ale co jiného s tím?
Zavolala jsem Petrovi a řekla mu všechno, jak na tom máma je, doufala jsem, že to zkusí vidět reálně. Místo toho úplně vybuchl.
Jsi se zbláznila? Jak můžeš dát vlastní mámu do domova? Tam jí nikdo nerozumí! Bude tam jak mezi cizíma lidma! Máš srdce z kamene! křičel do telefonu. Nebo si ji prostě chceš vystěhovat z bytu, že?
Snažila jsem se mu vysvětlit, že už to sama nezvládnu. Ale neposlouchal mě. Starala jsem se o mámu dál, až jsem byla úplně vyčerpaná. Tak jsem to zase otevřela, ale bráchovo stanovisko se nezměnilo.
Já bych to mámě neudělal. Vždycky se o nás starala, nedala nás do žádného dětského domova, byla s námi i když to měla těžký. To jí dlužíme oba, ne? Ale neřekl, že by to vzal na sebe. Když se ti to nelíbí, vezmi si mámu k sobě do Prahy může o ni pečovat tvoje žena.
Dobře víš, že bydlím u Kláry v jejím bytě. Jak ji mám přemluvit, aby se starala o tchýni?
No, Martin se o mamku starat může, a tvoje žena ne? To je nějaká logika
Vy tam s Martinem bydlíte, tak je to na vás
Vztekle jsem mu řekla, že už vážně nevím, co dál. Jestli chce, může se klidně přestěhovat s mámou klidně k sobě. Petr začal blekotat, že teď hodně pracuje a nemůže, že to říkám jen proto, abych se zbavila péče.
Připadám si jak v bludném kruhu. Vím, že mámu potřebuju dát do domova bude to lepší pro všechny. Ale bojím se výčitek, že jsem špatná dcera. Martin mě drží, říká, že tam bude pod odbornou péčí a my máme taky svůj život.
Ještě tomu dávám týden. Jestli Petr nic neudělá, prostě ji přihlásím. Je to těžké, ale všichni mají plno chytrých rad, jen já vím, jaké to doopravdy je. Bráchovy výmluvy už nechci ani slyšet.