Moje maminka mi věnovala prsten po babičce. Ale nebyl to žádný elegantní vintage kousek, spíš podivný kus se zvláštním vzorem jestli se tomu vůbec dá říkat vzor. Navíc mi byl moc velký, nikdy bych si ho na ruku nenasadila. Řekla jsem si, když už patří mně, můžu ho použít, jak chci. Tak jsem šla do zlatnictví v centru Prahy, doplatila pár tisíc korun a vyměnila jsem ho za moderní šperk, který mi padl do oka.
S nadšením jsem zavolala mámě, že jsem si udělala radost, ale ona začala hned křičet. Jak jsem mohla? Proč jsem bez dovolení prodala babiččin prsten? Prý to není jen šperk, ale kus rodinné historie, vzpomínka. Památka, která by měla zůstat v rodině.
Snažila jsem se vysvětlit, že když byl prsten mně darován, je to moje věc a mohu s ním naložit podle svého. Ona ale neposlouchala. Nakonec to bylo tak vyhrocené, že jsme se rozloučily naštvaně. Nějaký čas potom mi volala znovu, ale já byla stále rozčílená a hovor jsem ignorovala. Napsala mi zprávu: ukázalo se, že prsten nebyl darem, nýbrž jen předán k uchování, že prý s ním vůbec nemůžu nic dělat. Proč bych ho tedy měla mít? Cítím se v té situaci opravdu špatně. Přijde mi zvláštní, jak se máma zachovala. Buď někomu něco dáte, nebo nedáte. Navíc babička žije, vztahy mezi ní, mámou i mnou jsou poměrně napjaté. Co je to za památku v tom případě?
Tu příhodu jsem včera četla v komentáři pod příspěvkem na Facebooku a byla tak silná, že jsem se jí musela zabývat. Upřímně si nedovedu představit zbavit se rodinné památky, ačkoliv je to třeba jen obyčejná bakelitová cetka a rozhodně ne unikát českých zlatníků. I přesto je to část rodiny. Ať už k tomu příbuzní mají jakýkoliv vztah. Když už ten prsten nikdo nikdy neponese, stane se vzácností, kterou budou další generace obdivovat a přemítat, co tehdy bylo v módě. Všechno se ve světě otáčí. Pro dceru to jednou bude vzpomínka na maminku a babičku.
Tady to ale skončilo výměnou za nový design. Nemluvím už ani o kvalitě dnešního zlata. V nejhorším šperkař upraví starý šperk a tak se spojí památka s praktičností. Zůstane příběh i ozdoba, kterou lze nosit dál. Dědictví přetrvá, stále bude mít svůj význam.
Možná je lepší si koupit vlastní šperk a po babičce raději nechat být.
Já osobně stojím na straně matky, naprosto ji chápu, že byla rozčilená. Ani ji nenapadlo, že bych mohla nepochopit, jakou hodnotu má rodinná vzpomínka. I běžné dárky je nezdvořilé prodávat nebo se jich zbavovat, natož prsten po babičce.
Na druhou stranu je možné pochopit i dceru. Možná prostě není ten typ, co lpí na starých věcech. Je praktická, potřebuje šperky na běžné nošení, ne na uskladnění. Na bleších trzích v Brně nebo v Plzni jsou všude harampádí, rodinné památky, které nakonec stejně skončí na dně krabice. Možná je lepší žít naplno teď a neohlížet se pořád na minulost. A pokud dívka necítí potřebu vzpomínek, je fér ji za to vinit? Možná ji máma ani nenaučila chápat, jaké hodnoty takové staré věci mají.