Před několika lety jsme se přestěhovali do nového sousedství na okraji Prahy. Do té doby můj syn chodil do školy daleko, na venkově. Byla to cesta tak dlouhá a únavná, že už to začalo být skutečně nepříjemné. Rozhodla jsem se, že je na čase najít školu blíže k našemu domu.
Našla jsem základní školu vzdálenou jeden a půl kilometru. Pracuji z domu, což mi umožňuje syna vozit autem tam i zpět. Nová škola je moderní, pořád se tam děje něco interaktivního a učitelé jsou vstřícní a milí. Se všemi jsem se seznámila na třídních schůzkách. Nejvíc mě zaujala paní učitelka Lada, která učila češtinu a byla zároveň třídní učitelkou mého syna.
Ukázalo se, že Lada bydlí nedaleko nás. Od doby, co syn přešel do nové školy, jsme se několikrát potkali náhodně v parku, na náměstí nebo v supermarketu. Jednoho dne ráno, když jsem vycházela z domu, kráčela Lada přímo ke mně. Bylo jasné, že jde do školy. Nezbylo mi nic jiného, než jí nabídnout, že ji svezu autem.
Lado, posaď se Jakub už je připraven, jedeme společně do školy.
Bez váhání přijala. Nebylo to pro mě žádné obtížné, ostatně cesta byla stejná. Po cestě mi děkovala a hned odešla do budovy. Jakub se zdál být nervózní z toho, že vezeme učitelku autem do práce měl pocit, že to není úplně vhodné. Je špatné, když má člověk mezi učiteli známé?
Stalo se to několikrát, úplně náhodně, že jsem ji zase odvezla. Teprve později jsem zpozorovala, že to začíná být podezřelý vzorec.
Ještě dvakrát nebo třikrát jsem ji takto zcela náhodou vzala autem. V dubnu mi přišla SMS zpráva.
Dobré ráno. Jedeš dnes do školy autem?
Zpráva byla od paní učitelky. Odpověděla jsem, že ano. Podívala jsem se z okna stála už vedle auta a očividně netrpělivě čekala. Jakub nebyl připraven na takový zvrat událostí, a abych pravdu řekla, já také ne. Vyšla jsem ven a zamířila k autu.
Jsem tak šťastná, že mě dnes vezete autem. Mám tři velké balíky sešítů, jsou strašně těžké.
Ach ne, tentokrát jsem neměla odvahu odmítnout. Ale začalo mi být jasné, že to už nemůže pokračovat dál. Musela jsem udělat nějaké rozhodnutí. Přeci jen, paní učitelka byla docela neodbytná. Rozhodla jsem se zkusit trochu takticky:
Lado, co kdybychom se zítra setkali ve stejný čas ani jeden nemusí čekat, a zase vás odvezeme.
Doufala jsem, že odmítne ze slušnosti.
To je úžasné! Znamená to, že budu spát o dvacet minut déle každý den! Takže budu u vás každé ráno v osm.
No tak. Jakub na mě vrhl naštvaný pohled, bylo jasné, že z toho nemá radost. Teď přemýšlím, jak situaci vyřešit. Možná se vrátím do kanceláře firmy s papírnictvím. Protože už nemám žádný pádný důvod, proč odmítat paní učitelku…