Mám 38 let a už dva roky žiji s mužem, který je o pět let starší než já. Jmenuje se Milan. Byl už jednou ženatý, má dvě děti a bývalou manželku, která je teď bez práce. Každý večer mu volá, jestli by jí mohl něco koupit, půjčit peníze nebo s něčím pomoct.
Já jsem nikdy neměla manžela ani děti. Možná si někdo pomyslí, že nerozumím tomu, co znamená rodina nebo děti. Ale právě naopak, vím, jak to chodí, a vím, že není normální žít s jednou ženou jako s manželkou a přitom každý den běhat k bývalé.
Jeho bývalá žena, Jitka, mi přijde, že se snaží Milana získat zpátky. Volá mu skoro každý den, že se stalo něco důležitého nebo že něco potřebuje vyřešit. Hned po práci Milan běží k nim domů, a vrací se až pozdě v noci. Ani svátky spolu nemůžeme prožít v klidu jen sami dva. Zase zavolá ona, zase se něco děje a Milan hned nasedne do auta a jede.
Co je podle mě zvláštní jeho rodina, kamarádi, všichni bydlí poblíž, ale pořád se obrací jen na Milana. Úplně jasně cítím, že se snaží získat Milana zpátky. Mám toho už dost. Ale co mám dělat? Mám se s ním rozvést? Když s Milanem o tom mluvím, tváří se, že to není žádný problém, že to je jen pomoc bývalé ženě.
Dnes v noci mi to nedalo a sedl jsem si ke stolu, sám se sebou. Cítím se v tom vztahu bezmocně, nevím, jak dál, a začalo mi docházet, že jestli člověk v sobě nemá jasno, nikdo mu to nevyřeší. Milan řeší druhé, ale zapomíná na nás. A já se musím naučit najít odvahu říct, co chci a co snesu. To je má dnešní lekce a doufám, že na ni nezapomenu.