Děti ke mně chodí odpočívat a ani se nezeptají, jestli nepotřebuji pomoc

Dobré zprávy

Mám už dvě dospělé děti a stejně od nich nedostávám žádnou pomoc. Když přijedou na návštěvu, chovají se jako by přijeli na rekreaci, užívají si pohodu. Já jsem ten, kdo se stará o vše ubytuji je, pohostím, uklízím za nimi a pečuji o vnoučata. Sami od sebe mi nikdy s ničím nepomůžou, natož aby mi nabídli nějakou finanční podporu.

Mám syna Lukáše a dceru Miladu. Jsou pořád mé děti, i když dávno dospělé, mají své rodiny. Lukáš má dvě děti a Milada zatím jednu dcerku. Žiji ve svém domě na vesnici, takže za mnou často jezdí. Ale s každým rokem mi jejich návštěvy připadají stále náročnější.

Moje děti jsou zvyklé, že když přijedou, čeká je plný stůl, čisté povlečení a všechno připravené. Já se postarám o nákup potravin, uvařím tradiční český guláš, upeču koláč, prostě jim chci dopřát domácí pohodu jako kdysi moje maminka. Ta nás také vždy vítala s plným stolem a teplem domova. Jenže já s mou sestrou jsme nikdy nebyly k mamince lhostejné. Chápaly jsme, že jí není lehké zvládnout všechno sama, proto jsme samy myly nádobí, hlídaly děti, pomáhaly jí s větším úklidem a obstaráním jídla. Nikdy po nás nic nechtěla, ale my jsme věděly, že to není jen její povinnost.

Teď když přijedou moje děti, považují za pomoc umytý talíř v kuchyni za což mi ještě poděkují. Co se týká mého zetě a snachy, od nich nic nečekám, jsou opravdu hosté a já pro ně jsem jen tchyně. Ale mrzí mě, že o vlastní děti si nedokážou představit, že bych od nich uvítala opravdovou pomoc. Přijedou, nají se, dívají se na televizi, často mi nechají vnoučata na hlídání a sami odejdou na procházku nebo návštěvu. Pořád to já musím umýt nádobí, uvařit oběd, večeři, vytírat podlahu dům je najednou plný lidí, je tu nepořádek, musí se starat i o děti.

Každou návštěvu zvládám hůř. Bolí mě záda, nemám sílu stát tolik času u sporáku. Ale vychování mi nedovolí nechat to být, ignorovat návštěvu a nedělat nic. Vždy jsem byla naučená hostit jak se patří i když vím, že po víkendu jsem z toho unavená celý týden.

Cítím, že potřebuji pomoc, ale připadá mi nemístné o ni žádat. Bojím se, že by se děti cítily dotčeně nebo by si myslely, že si jich nevážím. Já je mám ráda, ale už to nezvládám sama. Doma je tolik práce, na kterou už nemám sílu. Jenže se stydím jim to říct. Vím, že pracují, a nechci je nutit k dalším povinnostem.

Nevím, co dělat. Moje výchova mi to neumožňuje, i když je to hloupost vše zvládnout sama je prostě moc těžké. Opravdu, potřebovala bych pomoc, ať se na to dívám, jak chci. Jenže v naší rodině se o pomoc neprosí, byli jsme učeni být samostatní, že si poradíme sami. Proto všechno přetahuji na svých bedrech, nemůžu to zlomit. Je mi z toho smutno, a přitom není důvod se cítit uraženě všichni asi máme svůj úhel pohledu, ale mě to bolí. Nevím, jak to vyřešit, a už nevím, co dál dělat.

Rate article
Add a comment