„Mám spoustu sešitů!“ – Jak jsme každý den vodili učitelku našeho syna do české školy

Dobré zprávy

Před několika lety jsme se přestěhovali do nového sídliště. Dříve syn chodil do školy na druhém konci města, což bylo časem značně nepraktické, a rozhodl jsem se najít školu blíže k našemu domu.

Objevil jsem školu vzdálenou asi jeden a půl kilometru. Pracuji z domova, tak jsem mohl syna vozit autem a vyzvedávat ho. Ta nová škola je opravdu moderní, stále se tam děje něco zajímavého a interaktivního. Učitelé jsou milí; seznámil jsem se s nimi na třídních schůzkách. Nejvíc mi byla sympatická paní učitelka Iveta, která učila češtinu a byla zároveň třídní mého syna.

Jak jsem zjistil, Iveta bydlela hned ve vedlejším domě. Když syn změnil školu, občas jsme se potkali v parku, na náměstí nebo u pekařství. Jednou ráno, když jsem vyšel z domu, šla přímo ke mně. Byl všední den, takže bylo jasné, že má namířeno do školy. Nabídl jsem jí odvoz autem.

Iveto, pojďte, Robert už je skoro připravený, a pojedeme společně do školy.

Bez váhání souhlasila, nebyl to pro mě problém. Dovezl jsem ji, poděkovala a odešla. Robert se tvářil rozpačitě, že vezu učitelku autem. Je snad špatné mít mezi učiteli známosti?

Stalo se to ještě několikrát tak náhodně, že jsem ji dovezl až ke škole. Postupně jsem si začal všímat, že z toho začíná být pravidlo.

Za dva nebo tři týdny jsem ji ještě párkrát dovezl. V dubnu mi přišla SMS.

Dobrý den, jedete dnes do školy?

Byla to zpráva od paní učitelky. Odpověděl jsem, že jedeme. Podívám se z okna už čekala u auta. Syn nebyl vůbec připravený na tuto změnu. Upřímně, i mně to bylo trochu trapné. Vyšel jsem z domu a zamířil k parkovišti.

Jsem moc ráda, že dnes můžu jet s vámi autem! Vzala jsem tři balení sešitů, jsou strašně těžké a nosit je pěšky je problém.

Nemohl jsem odmítnout. Ale uvědomil jsem si, že už to takhle dál nejde. Bylo potřeba udělat nějaký krok. Učitelka byla příliš rázná. Rozhodl jsem se navrhnout kompromis:

Iveto, co kdybychom se zítra sešli v osm a nikdo na nikoho nebude čekat? Mohli bychom vás vzít autem.

Doufal jsem, že z laskavosti odmítne.

Ó, to je skvělé! Znamená to, že budu každý den spát o dvacet minut déle! Takže budu u vás přesně v osm.

To je tedy dohoda… Syn se na mě mračil, jasně se mu to nelíbilo. Teď přemýšlím, jak tu situaci vyřešit. Možná se vrátím zpátky do kanceláře na náměstí, protože už nemám žádný rozumný důvod, proč odmítnout učitelku.

Z toho všeho jsem se naučil, že ve snaze pomáhat se člověk snadno dostane do situace, která začne být závazkem, a někdy je potřeba stanovit jasné hranice i když to znamená být trochu nepopulární.

Rate article
Add a comment