Slyš, Aničko, mám na srdci jednu věc
Anna se připravuje na dlouhý rozhovor. Když její máma začíná takhle pomalu, tiše, s nataženým sly-y-š, nic příjemného z toho většinou nekouká.
Pamatuješ Katku, dceru tety Věry? Moji vzdálenou sestřenici, takovou tu příbuznou? Vlastně je tak trochu i tvoje sestra.
Tak trochu Mami, viděla jsem ji jednou před deseti lety na babiččině pohřbu.
No a? Jsme rodina, to je podstatné. A teď mají trable. Jejího muže, syna a ji vyhazují z pronajatého bytu, protože majitel ho prodává. Umíš si to představit?
Anna promne kořen nosu, za oknem líně šedne prosincové odpoledne a káva v hrnku jí chladne stejně neodvratně jako její trpělivost.
Mami, to je mi líto. Ale proč o tom mluvíš se mnou?
Jak to myslíš? Ty máš třípokojový byt, žiješ tam sama. Mohli by se u tebe dočasně schovat, na měsíc, dva, než najdou něco jiného
Ne.
Anna to řekne dřív, než všechno promyslí.
Jak to, že ne? máma je najednou zaskočená její přímostí. Vůbec jsi mě nenechala domluvit!
Mami, nechci si nastěhovat do bytu cizí lidi, které skoro neznám. A s dítětem už vůbec ne. Navíc na neurčito.
Jak neurčito? Vždyť říkám jenom na chvíli! Měsíc, dva, maximálně. Katčin muž má práci, určitě si našetří na kauci a půjdou dál. Ani, rozumíš, mají osmiletého kluka, nemůžou skončit na ulici!
Mohou si pronajmout pokoj, jít do hostelu, hotelu cokoliv.
Za co, prosím tě? Nemají peníze! Vyhazují je na dlažbu!
Mami, to není můj problém.
Najednou máma tiše pláče. Ne dramaticky, jen tiše s přerušovanými vzdechy. Anna zavírá oči.
Nepoznávám tě, říká máma skrz slzy. Moje dcera se stala takovou chladnou, cizí. Rodina je v nouzi, a ty nezaváháš.
Rodina? To je tvoje příbuzenstvo.
Tím pádem i tvoje! Nebo už jsi zapomněla, co znamená rodina? Pomáhat svým?
Mami, pracuju z domova. Potřebuju klid. Mám ráda svoje soukromí. Neumím žít s cizími lidmi.
Vždyť jen dočasně! Proboha, co ti to udělá? Tři pokoje a jenom sama tam sedíš. Nemáš ani kočku. Stejně ten byt nevyužíváš
Využívám. Žiju tu.
Sobče, vzlyká máma. Vychovala jsem z tebe sobce. Ani jsem netušila, že mi takhle jednou řekneš ne a to ani rodině.
Odepírám jim bydlení, ne jídlo.
Rozhovor se točí pořád dokola. Máma opakuje stejné důvody, Anna stejné proti. Za nějakých čtyřicet minut Anna zjistí, že už dvakrát přislíbila promyslet to. Později řekne, v zásadě to asi jde.
Jen na měsíc, řekne nakonec. Maximálně dva. Když něco nebude fungovat, hned odejdou.
Samozřejmě! Aničko, děkuju ti, děkuju! Ani nevíš, jak moc si toho vážím!
Uvnitř se jí zvedá zvláštní nevolnost; ne fyzická, ale ta, kdy si uvědomíte, že jste právě udělali velikou chybu.
Druhý den zvoní v sedm ráno budík. Anna rozespalá a rozmrzelá otevírá a nestačí ustupovat před kufry, taškami, krabicemi a výskotem dítěte.
Anička! Zlatíčko! Katka se přižene, políbí ji na tvář. Děkujem, děkujem, děkujem! Jsi naše spása!
Za ní vstoupí mohutný chlap v teplácích a kluk, tak osm let, hned vyráží objevovat byt.
Láďo, dones sem ten velký kufr! zavolá Katka.
Anna napočítá sedm kufrů, čtyři krabice a dva nadité plastové boxy. Přijde jí to moc na pár měsíců.
Rychle si tu zvykneme, ani nás neucítíš, slíbí Katka.
První dva týdny přežije Annina domácnost v kontrolovaném chaosu. Anna se schovává ve svém pokoji, pracuje při hluku televize a průběžném dupání v chodbě. Snaží se přesvědčit sebe, že je to jen dočasné, dá se to vydržet.
Pak Katka přestaví kuchyň, prý je to tak lepší. Láďa zabere balkon na odpočinek. Matěj zničí kliku u koupelny nikdo ji nespraví.
Katko, Anna ji odchytí v kuchyni. Je to už skoro měsíc. Jak to vypadá s hledáním bydlení?
Pořád hledáme, odpoví vlažně, ani se neodtrhne od mobilu. Všechno je teď strašně drahý, neuvěříš. Ale najdem to, neboj.
Potřebuju konkrétní termín.
Katka se konečně podívá, v očích cosi tvrdého.
Aničko, kam bychom teď šli? Na ulici s dítětem?
Nemluvím o ulici
Hledáme! zvýší hlas Katka. Co ještě chceš? Ať spíme na hlavním nádraží?
Do pokoje přijde Láďa.
Nějaký problém?
Anna je chvíli pozoruje. Už to nejsou tváře vděčné, spíš arogantní.
Nic, řekne, žádný problém.
A odejde.
Problémy jsou, a stále přibývají. Láďa okupuje koupelnu vždy, když Anna potřebuje být v práci. Katka přesune Anniny potraviny dolů do lednice, svoje nahoru prý je to praktičtější. Matěj o víkendech pouští pohádky nahlas už od sedmi.
Práce ukrajuje Anna po kouscích. Usíná u brumlání televize, budí ji ranní rámus, když Láďa něco upustí v chodbě.
Jednoho dne se vrátí z nákupu a pracovní stůl má zasypaný Matějovými hračkami. Katka sedí v jejím křesle a kouká do telefonu.
Jo, už jsi doma, prohodí Katka, ani nevstane. Prosím tě, chtělo by to lepší internet, tenhle je děsně pomalý.
To je můj pracovní kout.
A co? Matěj nemá kde si hrát. V pokoji to nejde.
Anna mlčky vysbírá hračky a vynese je na chodbu. Katka si odfrkne.
Za pár dní přijde vyúčtování za služby. Částka je skoro dvojnásobná. Anna položí papír na kuchyňský stůl při společné večeři.
Potřebujeme probrat výdaje.
Láďa jí se sklopenýma očima, Katka krájí karbanátek.
Jaké výdaje?
Energie. Jste tu tři, já jedna. Je fér se na tom aspoň podílet.
Katka složí vidličku.
Myslíš to vážně? Jsme příbuzní. Ty nám chceš účtovat peníze?
Chci rozdělit výdaje. To je normální.
Normální? Láďa se konečně podívá. Normální je pomoct rodině, ne kasírovat lidi, kteří jsou v nouzi.
Už tu jste dva měsíce. Bydlíte zadarmo. Využíváte můj internet. Nechci nájem jen vyrovnat za služby.
Víš, co? Katka vstane, jestli ti je líto pár korun, tak to řekni na rovinu. Nehraj si tady na zachránkyni.
Anna se dívá, jak odcházejí z kuchyně. Jak vezme Matěj poslední krajíc chleba. Jak Láďa zahodí přes rameno: “Lakomec.”
Sedí pak sama na kuchyni do půlnoci. Přemýšlí. Vzpomíná na matčiny řeči o povinnosti k příbuzným. Sčítá peníze, co ji stáli ti nezvaní hosté. Přemítá, kolik ještě zvládne.
Ráno přijde do obýváku, kde Katka s Láďou sledují televizi.
Máte týden.
Katka se ani neotočí.
Cože?
Týden na to, najít si bydlení a vystěhovat se.
Teď se otočí oba.
Jsi normální?! Láďa vystřelí z pohovky. Kam máme jít?
To je vaše starost. Dala jsem vám dva měsíce. Nehledali jste, neplatili jste, nerespektovali jste můj prostor. To stačilo.
Kdo si myslíš, že jsi? Katka se zvedne. Chceš si tu hrát na královnu s bytem po babičce?
Jsem tu doma. Chci, abyste odešli.
Máma ví, jak se chováš k rodině? Láďa se přiblíží. Mám jí zavolat?
Klidně.
Katka popadne mobil. Anna ani necukne. Ať si volá. Ať máma křičí, pláče, vyčítá. Je rozhodnuto.
Týden, zopakuje Anna. Pokud tu budete i za sedm dní, zavolám policii.
Ty Katka lapá po dechu. Jak se opovažuješ! My jsme ti pomáhali! My
Nepomáhali jste. Jen jste tu zadarmo bydleli. V tom je rozdíl.
Anna se otočí, zavře se v pokoji. Sedne si na postel. Objímá kolena. Srdce buší až v krku, ale zvláštní klid ji ovládne.
Poslední týden je peklo. Katka schválně neuklízí, Láďa náhodou rozbije polici v chodbě, Matěj maluje fixou po tapetách. Anna vše fotí na mobil.
Sedmý den se nakonec stěhují. Láďa tahá kufry a brblá na každém schodu. Katka se na prahu otočí:
Snad se ti tohle jednou vrátí!
Anna za nimi zavře dveře.
Projde si byt, odstraní cizí stopy. Otevře okna, aby vyvětrala balkon. Dává kuchyň zase do původního stavu.
K večeru je byt opět domovem.
Nalévá si sklenku vína a sedne na gauč. Telefon mlčí máma se snad ještě nevzpamatovala z Katčiných stížností. Nevadí, přežije.
Dobrota je skvělá vlastnost. Ale kde není hranic, mění se ve slabost. A tu lidé zneužívají.
Anna si slíbí: už nikdy. Žádné rodinné závazky. Žádné jen dočasně. Cizí lidi do jejího bytu už nikdy ne.
Dopije víno, umyje sklenku, jde spát. Po měsících v úplném tichu.