Vzpomínám si, jak jsem se před lety seznámil s dívkou, která na první pohled byla prostě nádherná. Často jsme spolu chodili na procházky pražskými parky, jezdili jsme mimo město do okolních vesnic, navštěvovali jsme kavárny na Národní třídě i kina na Vinohradech. Ale tohle mi nestačilo. Toužil jsem ji vídat pořád, ne jen občas na schůzkách. Ztrácet čas mi přišlo zbytečné, a tak jsem ji požádal o ruku. K čemu další čekání? Milovali jsme se, cítili jsme se spolu šťastní. Přestěhovali jsme se do společného bytu, poznávali se ještě víc. Vzali jsme se.
Moje maminka však Lucii neměla ráda od prvního okamžiku. Řekla to Lucii přímo do očí. Lucie odmítla bydlet s mojí maminkou dohromady. Já si však přál, abychom žili všichni společně. Měli jsme dvoupokojový byt v Žižkově jeden pokoj by byl pro nás, druhý pro maminku. Pro Lucii to však bylo nepředstavitelné. Trvala na tom, abych žil s ní na koleji. Po svatbě jsme se tedy nastěhovali tam, jak si přála ona.
Nikdy jsem si nedokázal představit, že budu někdy žít na koleji v takových podmínkách. Hlavně mi vadily společné sprchy a záchody. Zpočátku jsem se styděl úplně na všechno, nebyl jsem schopný se tam ani pořádně omýt. O švábech nemluvím lezli všude. Jak může někdo takhle existovat? Lucie si toho nevšímala. Říkala, že ti brouci ještě nikoho nesežrali a že dělám problém z ničeho. Prý nejde je vyhubit, je to špína všude. Vedle nás bydlel pán s paní, kteří se pořád hádali.
Na druhé straně na chodbě byla rodina s holčičkou, která stále plakala a křičela. Rušili nejen své rodiče, ale i nás ostatní. Nedávno jsem se dokonce pohádal se sousedem. Opil se v noci a začal se rvát, tak jsem se ho snažil uklidnit. Od té doby se mě snaží všemožně poškodit a zatahovat mě do konfliktů. Vůbec to tam nemám rád. Navrhl jsem Lucii, jestli si nenajdeme pronájem bytu.
Ale ona nesouhlasila. Tvrdila, že je zvyklá žít takhle a že jí to vyhovuje. Samozřejmě, že v našem vlastním bytě bychom byli v pohodě. Ale nájem je v Praze hrozně drahý, na Karlově náměstí bych za pronájem musel dát celý plat, přes dvacet tisíc korun. Maminka mi poradila, ať zase bydlíme spolu, že se nebude plést do našeho vztahu. Lucie však o tom nechtěla slyšet ani slovo.
V poslední době začala mluvit o dětech. Myslí si, že dítě naši rodinu posílí. Já bych si dítě moc přál a sním o tom stát se tátou. Ale když si představím, kde by ten malý žil, přejde mě chuť na všechno. Ty neustálé hádky sousedů, dětský křik… Někdy myslím na rozvod. Ne proto, že bych Lucii nemiloval, ale podmínky k životu prostě nejsou dobré.
Moc bych si přál, aby mé budoucí dítě vyrůstalo v lepších poměrech. Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu. Jsem vyčerpaný a Lucie nechce povolit v ničem.