Na konci světa. Sníh se tlačí do bot, pálí kůži. Kupovat si válenky? Ani náhodou, lepší by byly koza…

Dobré zprávy

Na konci světa.

Sníh se mi dostával do bot a štípal kůži. Ale že bych si pořídila sněhule? Ani náhodou. Raději bych měla kozačky, jenže tady bych v nich byla za blázna. A navíc mi táta zablokoval kartu.

Opravdu chceš bydlet na vsi? zeptal se, zakroutil pohrdavě rty.

Táta venkov nesnášel. Příroda, klid – všechno, kde chyběly vymoženosti města, považoval za ztrátu času. Stejně tak jeho velký favorit Ondřej proto jsem se rozhodla odjet právě sem na vesnici. Upřímně jsem tu žít nechtěla, i když na rozdíl od otce miluju vandry, stany a trochu té romantiky u ohně. Ale bydlet tu? To ne. Jenže jemu jsem řekla opak.

Chci. A budu.

Přestaň s těmi nesmysly. Co tam budeš dělat, kroutit krávy za ocas? Myslel jsem, že v létě bude svatba s Ondřejem, že budeme plánovat…

Svatba. Táta mi Ondřeje servíroval jako rozvařenou krupičnou kaši. Z pohledu by byl vcelku pohledný rovný nos, živé oči, pečlivě upravené vlasy, statná postava. Byl táty pravá ruka a poslední rok se táta nemohl dočkat, až se stanu jeho ženou.

Ondřej mi byl upřímně protivný. Vadil mi jeho ukňouraný hlas, prsty jako párky, pořád něco šmelil, stále vyprávěl, kolik stojí jeho oblek, hodinky, auto…

Peníze, peníze, peníze! Nic jiného je nezajímalo. A já chtěla lásku, takovou, že se mi z toho zatají dech jako v knížkách. Ještě jsem ji nezažila, ale věřím, že přijde. Často jsem se zamilovala, vždy to bylo na chvíli a bez následků. Ale já si přála šrámy, drama ne klidného Ondřeje. Proto jsem utekla na vesnici, učit děti ve škole. Ondřej za mnou nepojede. Ten se bojí nedostatku internetu, teplé vody a splachovacího záchoda.

Záměrně jsem vybrala úplně zapadlou vesnici. Ředitel mě nechtěl přijmout, pochyboval, jestli zvládnu život tady, ale předchozí učitelku skolila nemoc a já byla natolik tvrdohlavá, že jsem si vydupala místo díky svým diplomům a certifikátům.

Co tu bude dělat tak mladá a kvalifikovaná učitelka? zeptala se přísná paní s rudými vlasy v úřadě.

Učit děti, odpověděla jsem stejně přísně.

A tak už učím. Bydlím v domečku bez teplé vody a s kadibudkou, topím v kamnech sama. Jak jsem čekala, Ondřej přijel, strávil tu noc a utekl. Samozřejmě mi volal, snažil se přesvědčovat, že tahle venkovská epizoda přejde.

Nejdřív se mi tu líbilo. Ale pak nadešla zima: v noci byla zima i pod peřinou, dřevem jsem si musela zatopit sama pořádná makačka. Přiznat chtěla jsem domů. Jenže jsem zvyklá nevzdávat to. Navíc už jsem cítila odpovědnost vůči dětem.

Ve třídě bylo jen dvanáct žáků. Ze začátku jsem byla úplně v šoku v pražském Domě dětí, kde jsem pracovala poslední rok, byly děti šikovné, talentované. Tady… jako by to byla úplná marnost. Třetí třída, a skoro všichni četli po slabikách. Domácí úkoly nedělali, na hodině byl rámus. Ale to bylo na první pohled. Pak jsem si je zamilovala.

Šimon řezal zvířátka ze dřeva nádherné lištičky, jezevce, zajíce, medvídky, za které by se nemuselo stydět ani v hračkářství. Anička psala krásné verše. Vojta vždy po vyučování uklízel třídu. Irča měla jehňátko, které jí doprovázelo do školy jako pejsek.

A vlastně uměli číst, jen se jim dřív moc nevěnovali, knížky byly nezajímavé. Školní program jsem nechala být nosila jsem vlastní, pro které jsem musela jezdit až do okresního města, protože tady internet sotva fungoval, objednat něco online nešlo.

Jen k jedné holčičce jsem se nemohla přiblížit. Jejího otce, Vladimíra, jsem zahlédla ve chvíli, kdy mi sníh štípal nohy a ruce jsem měla plné dřeva.

Dobrý den, paní Markéta Němcová, řekl pár kroků od vrátka.

Nebudu lhát, bála jsem se ho trochu. Tvrdá tvář, nikdy se neusmíval. Srdce mi začalo tlouct tak rychle, že jsem měla pocit, že to slyší.

Dobrý den.

Můj hlas zněl výš, než by měl.

Proč má Táňa samé pětky?

Protože nic nedělá.

Tak ji přimějte. Kdo je tu učitel? Vy, nebo já?

Jsem učitelka já. Ale Táňu nutit nebudu. Má nejspíš poruchu autistického spektra, potřebuje jinou péči.

Bylo to tak vždycky? zeptala jsem se pro jistotu.

Vladimír zaváhal.

Ne vždy. Když byla s Olgou, zvládala víc.

Olga…?

Zamračil se.

Její máma.

Bylo jasné, že se nemám ptát dál, ale musela jsem.

Kde je teď?

Na hřbitově.

A bylo to.

S dřevem v rukou jsem balancovala, bylo to nepohodlné. Říct si o pomoc se mi nechtělo. Když mi špalek upadl na nohu, až jsem se rozbrečela slzy byly nejen z bolesti, ale i ze vzteku, že jsem se zesměšnila před dospělým. Co je to za hloupost, přitom jsem dospělá taky. Ale tak jsem se necítila.

Nechte, pomůžu, nabídl Vladimír.

Ale to není třeba, zvládnu to sama.

Vidím, jak sama.

Nanosil mi dříví, narovnal závadu u dveří tak, že se už nezasekávaly.

Kdybyste něco potřebovala… řekl a odešel.

Proč přišel? Očekává, že mu za pár polínek zvednu známky jeho dceři?

Táňa mi nedala spát. Dny jsem zkoušela navázat kontakt, ale moc to nešlo. Dorazila jsem i za zástupkyní ředitele.

To je marné. Samé pětky, v létě ji pošleme do speciální školy.

Jak to?

Dáme ji na komisi, dostane papír, že je nevzdělatelná, hotovo.

Ale její táta říká, že dřív…

Co ti má co říct! Beztak ho nezajímá. Ty ho neposlouchej, napovídá bludy…

Vám vadí?

Zástupkyně se zamračila.

Není zrovna milý. Ale dítě má být v odpovídajícím zařízení.

To mě nepřesvědčilo. Nejsem si jistá, že by Táňa měla na speciální školu. Volala jsem metodistce, paní Ludmile Novákové, poradila se a šla k nim domů. Samozřejmě jsem se bála, vypila jsem heřmánkový čaj, i když ho nemám ráda. Maminka mi říkávala, že uklidňuje. I ona už nežije.

Vladimír mě přivítal bez nadšení, byť jsem doufala, že moje pomoc přijme.

My hosty nepřijímáme, oznámil.

Odpověděla jsem musím zkontrolovat podmínky pro vzdělávání.

Táňin pokoj byl krásný růžové tapety, plyšáci, spousta knížek. Záviděla jsem. Táta je minimalista, nesnáší barvy, můj pokoj byl celý béžový.

První návštěva neproběhla nijak slavně. Ptala jsem se, co ráda čte, jestli má pastelky. Táňa pastelky přinesla, o knížkách mlčela. Až na závěr, když jsem se ptala, jak se jmenuje růžový zajíc, odpověděla:

Plyšák.

Příště jsem přinesla Plyšákovi svetřík pletení mě učila maminka, pletu dodnes. Není to mistr práce, navíc jsem koupila tlustou přízi. Ale Táňa měla radost, oblékla ho a řekla:

Hezký.

Navrhla jsem, ať ho nakreslí. Nakreslila. Připsala jsem k obrázku jeho jméno schválně špatně. Táňa opravila.

Žádná nevzdělatelná.

Budu k Táně chodit třikrát týdně, řekla jsem Vladimírovi.

Nemám na to peníze, odsekl.

Nepotřebuji peníze, zamrzelo mě.

Tak jsme se domluvili.

Zástupkyně se zlobila.

Taková svévole! Jeden žák nemůže mít výjimku! Je to nesmysl, takové děti znám.

Já taky, skočila jsem jí do řeči. A vím, že se nemá vzdávat.

Táňa byla opravdu zvláštní: málomluvná, oči do země, raději kreslila než psala. Počítání jí šlo, gramatiku zvládala. Známek už měla lepší.

Odjedete na Vánoce pryč? ptal se Vladimír, stejně jako jeho dcera se mi díval do země.

Ne, znejistila jsem, cítila jsem horko ve tváři.

Táňa vás chce pozvat.

Divné. Táňa mi to neřekla. Ale nechtěla jsem ji ranit. A ani nevěděla, jestli chci slavit s cizími.

Děkuji, promyslím to, odpověděla jsem.

V noci jsem nemohla spát. Co mě v tomhle tak rozhazuje? Starám se o Táňu měsíc, logicky, že je na mě zvyklá. To jsem chtěla. Proč mi záleží, co si myslí Vladimír…

S těmi úvahami jsem usnula.

Ráno volal Ondřej.

Kdy přijedeš?

Cože?

Na Silvestra přece. Nebudeš slavit na vsi!

Budu.

Markéto… Stačilo by, ne? Táta má vysoký tlak, je nešťastný.

Táta mi ani jednou nevolal.

Ať jde k doktorovi, odpověděla jsem ostře.

Takže fakt nedorazíš?

Fakt.

No, co budu dělat?

Všechno je na tobě!

Nečekala jsem, že Ondřej dorazí ale přijel, s bohemia sekt, saláty a dárky.

Když hora nejde k Mohamedovi…

Nevěřila jsem tomu. A nebylo mi to úplně proti srsti Ondřej obvykle slaví Silvestra v luxusní restauraci, s tombolou a muzikou. Tady není ani televize.

Hlavně, že jsi tady.

Hledala jsem záludnost, ale žádnou jsem nenašla. Možná jsem se v něm pletla? napadlo mě.

Už vřeleji mi bylo, když jsem mezi dárky našla knihy o pedagogice, projektor a učitelský diář.

Děkuju skoro jsem se rozbrečela. Myslela jsem, že mi zase dáš šperky a elektroniku.

Ondřej se usmál.

Markéto, pochopil jsem, že jsi to nejcennější, co mám. Když chceš žít na vesnici, budeme tu žít spolu. Šperky jsem stejně přivezl.

Vytáhl červenou krabičku. Bylo jasné, co v ní je.

Mohu odpovědět až časem? zeptala jsem se.

Ondřej se neurazil.

Bál jsem se, že odmítneš hned. Počkám, jak bude třeba.

Nevěděla jsem, co říct, schovala jsem krabičku do kapsy.

Vladimír měl moje číslo, ale volal na pevnou linku.

Už jste se rozhodla? zeptal se.

Omlouvám se. Přijel kamarád.

Jasně.

A zavěsil.

Hned mi bylo úzko. Jaké jasně? Nic jsem neslíbila, proč je uražený? Asi kvůli Táně. Každý táta nechce, aby dítě bylo zklamané.

Z těch myšlenek se mi motala hlava. Ondřej nic nepoznal, snažil se chytit signál, aby pustil pohádky.

Uslyšela jsem hvízdnutí. Tak volá psíka. Vzpomněla jsem si, jak Vladimír takhle hvízdal. Podívala jsem se z okna. Vladimír s Tánou stáli za brankou.

Červenala jsem se.

Kdo to je? zle se ptal Ondřej.

Žákyně, pipla Táňa. Já… hned jsem zpět.

Připravila jsem Táně dárek: kamarádku pro Plyšáka, růžovou zajíčku. Táta by to považoval za kýč.

Vladimírovi jsem chtěla taky něco dát upletla jsem mu rukavice. Nevím, jestli jsem měla, ale musela jsem.

Vzala jsem dárky a vyběhla ven, bez čepice, bosé nohy. Sníh mi padal do bot, ale nevadilo mi to.

Táňo, ahoj! zavolala jsem. Šťastný nový rok! Podívej, co ti nesu.

Podala jsem jí sáček. Vytáhla zajíce, přitiskla k srdci, pohlédla na otce. Vladimír podal dva balíčky větší a menší. Táňa rozbalila větší: byl tam zápisník s komiksem, poznala svoje obrázky.

Děkuji, krásné!

V menším balíčku byla brož ptáček, maličká zlatá kolibří. Podívala jsem se na Vladimíra. On nic. Táňa poznamenala:

Byla maminky.

Cítila jsem knedlík v krku.

Tak my půjdeme, zamumlal Vladimír.

Jasně. Šťastný nový rok!

Vám také…

Chtěla jsem Táňu obejmout, ale neodvážila jsem se. Držela zajíce pevně a byla tichá.

U branky jsem se otočila. Proč mě ten pohled tak sevřel? Vrátila jsem se domů, oči jsem měla plné slz.

Co tam bylo? zavrčel Ondřej.

Podívala jsem se na zápisník a brož v dlani. Zapomněla jsem na rukavice. Navíc Táňa řekla: Byla maminky… A Vladimír má tu zvláštní nakažlivou laskavou tvář, když se dívá na svou dceru. Ve mně něco vyrostlo a rozkvetlo. Bylo mi Ondřeje líto, ale lhát jemu i sobě by byla hloupost.

Vyprostila jsem z kapsy rudou krabičku, podala mu ji a řekla:

Vrať se domů. Promiň, nemůžu si tě vzít. Odpusť mi.

Ondřej ztuhl. Nečekal to.

Chvíli jsem myslela, že mě udeří. Ale on jen schoval krabičku, vzal klíče a odešel. Tiše.

Rychle jsem nastrkala jídlo do krabiček, popadla rukavice a běžela za těmi, kteří mi byli cizí ale právě teď tolik potřební…

Rate article
Add a comment