– Proč mnou tolik pohrdáš? – Zeptala jsem se své tchyně

Dobré zprávy

Uklízela jsem v našem bytě na Žižkově: zametala jsem kouty a začala drhnout podlahu. Pak moje tchyně, paní Květoslava Holubová, rozlila záměrně na čerstvě umytou podlahu slupky od dýňových semínek. Dívala jsem se na ni s úžasem. Naprosto schválně to udělala skoro se usmívala.

Maminko, proč jsi to udělala? Viděla jsem, že jsi to udělala schválně!

Tchyně na mě pohlédla s opovržením a bez mrknutí oka řekla:

Stejně to uklidíš znova! To ti neuškodí!

A spokojeně se vrátila ke své posteli, ve které byla ráda celý den. Odešla jsem do druhého pokoje, vzala smeták a lopatku a začala znovu zametat.

Tchyně si hned vytáhla deník Mladá Fronta, který měla přečtený už několikrát.

Proč mě tolik nenávidíš? Co jsem ti udělala, že se mi pořád vysmíváš? Vařím pro tebe, peru, uklízím. A moje dcera Svatava ti vždycky pomáhá! Proč mě tolik nenávidíš? zeptala jsem se jí.

Ale ona se ode mě odvrátila a neodpověděla mi vůbec nic. Nečekala jsem ani omluvu, ani vysvětlení.

Rozplakala jsem se. Uklidila jsem podlahu dočista a odešla. Šla jsem prát prádlo a potom do zeleninového krámku na náměstí.

Doma bylo vždycky spousta práce. Při práci jsem moc nepřemýšlela a čas plynul pomalu, vlastně téměř stojí, jako by sekundy byly železné mince.

Manžel mi zemřel už dávno, když Svatava měla teprve osm let. Stalo se to v podzimním mlhavém ránu. Ještě než skončilo smuteční období, tchyně mi řekla:

Zůstaneš tu se mnou! Nikam tě nenechám odejít! Lidé by povídali, že jsem tě vyhodila, a to nesnesu.

Souhlasila jsem. Kam bych šla? Moje sestra Radmila s oběma dětmi už bydlela u rodičů v Kladně. Pro mě a Svatavu tam nebylo místo ani světlá komůrka.

Dlouho jsem doufala, že přes špatnou náladu paní Holubové si nakonec porozumíme. Ale zázrak se nestal.

Na veřejnosti byla tchyně normální, ale doma, když jsme byly samy, mě neustále ponižovala. Vyžadovala, abych plnila její přání.

Jsi tak neschopná! Komu bys stála za to? Žádný chlap se na tebe nepodívá! Máš dítě! Zůstaň tu se Svatavou a se mnou! A když umřu, dostaneš můj byt! Ale neděláš-li, co říkám, odkážu ho někomu jinému! Pak nebudeš mít nic!

To mě hodně děsilo, proto jsem se podřídila a snášela vše. Dělala jsem to pro Svatavu.

A paní Holubová rozhodně neměla v plánu zemřít. Už jí bylo skoro devadesát. Nikdy si nestěžovala na zdraví. Celý důchod, více než dvanáct tisíc korun, utrácela jen pro sebe. Vyžadovala ode mě nejlepší, nelevnější potraviny, sýry, šunku, koláče.

Už před lety jsem poznala, že jsem udělala velkou chybu nikdy jsem neměla souhlasit, že zůstanu s tchyní v jejím bytě na Žižkově. A teď snáším takové ponížení všechna ta léta.

Moje dcera Svatava letos promovala na univerzitě Karlově. Má milého přítele, jmenuje se Lubomír, a brzy se vezmou. Po svatbě budou bydlet u něho, v Dejvicích. Moc doufám, že se Svatavě povede lépe než mně.

Je mi líto sebe i svého života, který se v tom podivně rozplývajícím snu rozpadl jako starý koberec na nitky…

Rate article
Add a comment