Moje teta mi nechtěla půjčit peníze na podnikání, ale stejně jsem dosáhl svého.

Dobré zprávy

Když jsem byl obyčejný dělník jako každý jiný makal jsem za směšný plat všechny mé příbuzné mě z nějakého důvodu zbožňovali. Zvali mě na každou rodinnou oslavu, pomáhali mi, když jsem potřeboval, nikomu nebylo zatěžko mi podržet dveře.

Ale tenhle život mě začal dusit. Rozhodl jsem se, že si vybuduju svůj vlastní podnik úplně od začátku, jenže jsem na to neměl ani korunu. Rodiče mi tragicky zemřeli v autě, když mi bylo devatenáct. Byla to pro mě tehdy velká rána.

Má teta, Irena, se mezitím provdala za bohatého muže. Myslel jsem, že když má peníze, nebude problém mi trochu pomoct. Mýlil jsem se.

Irena mi s ledovým klidem řekla, že podnikání je hrozně riskantní a ona přece nebude dávat peníze na něco tak nejistého. Těžko jí to můžu mít za zlé kdybych byl v její kůži, možná bych udělal to samé. Tak jsem to prostě přijal a nebral si to osobně. Banka pro mě stejně nepřipadala v úvahu úroky tam jsou vražedné, to bych utáhnul sotva pár měsíců. Začal jsem šetřit na všem, i na jídle, a přibral další práci, abych si dokázal našetřit tolik, kolik jsem potřeboval.

Později, když se mi rozleželo v hlavě, co přesně chci a co mě k tomu dovede, byl jsem už odhodlaný do toho jít naplno. Vždyť jsem o vlastní firmě snil už jako kluk, a teď jsem konečně cítil, že mám možnost si to splnit. Jen mě bodala jedna věc posměšky mé tety. Kdykoli jsem přišel na návštěvu, před všemi si neodpustila jízlivosti:

Podívejte, máme tu důležitého pana podnikatele, přišel nám osobně udělat společnost! Taková čest, že s námi sedí u stolu.

Pak se to ale obrátilo. Když se mi podařilo otevřít si vlastní agenturu, najednou se ode mě všichni příbuzní začali distancovat nejvíc právě teta Irena. Já se ale nezlomil. Naopak, nikdy jsem necítil větší motivaci. Rok a půl poté jsem už otevíral další pobočky ve Zlíně.

A pak mi jednou zavolala Irena. Její syn, můj bratranec, měl nastoupit na vysokou školu a neměli peníze ani kde bydlet. Mezitím byla už rozvedená a nedařilo se jí najít alespoň základní zaměstnání, a tak si nakonec vzpomněla na mě.

Tentokrát jsem její prosbu odmítl. Měl jsem vlastní plány rozšiřoval jsem firmu do dalších měst a potřeboval každou korunu na rozvoj. Její syn pro mě prostě nebyl prioritou. Po mém odmítnutí se se mnou teta přestala bavit úplně, jako by snad nikdy neexistovala…

Dnes mi pobočky rostou pod rukama. Každý den mám víc práce a víc zakázek, zatímco syn mé tety pořád visí na mámě, protože ho nikdo z rodiny nechce ubytovat nebo mu jakkoli pomoct. Všichni si pamatují, jak s nimi Irena tehdy jednala a teď už u ní nikdo nestojí.

Rate article
Add a comment