Naše vnoučata jsou milovaná, ale už na ně nemáme sílu.
Říká se, že děti jsou štěstí. A totéž platí pro vnoučata. Samozřejmě, souhlasím s tím ale jen do té míry, dokud jich není příliš a člověk má možnost je zabezpečit. S manželem máme jedinou dceru, Lucii. Když jí bylo devatenáct, přišla za námi, že čeká dítě. Nakonec se jí narodila dvojčata, dva chlapečci. Vzala si svého mladého partnera, Tomáše, a já doufala, že se všechno nějak srovná.
Ale spadlo to na nás jako lavina. Mladá matka s dvěma dětmi, její muž byl taky sotva dospělý, vydělával směšné peníze. Drtivou většinu všeho jsme platili my Petr a já. Museli jsme přijmout další brigády, abychom je vůbec uživili. Vstávali jsme do práce za rozbřesku, domů se vraceli unavení večer.
Mladí s námi nějakou dobu bydleli v našem bytě v Brně. Ráno vstávat, rychle do práce, já celou noc nespala, protože jsem běhala kolem plačících kluků, aby si Lucie mohla alespoň na pár hodin lehnout. Není divu, že mi začalo odcházet zdraví.
Tak uplynuly tři roky, malí trochu povyrostli, život se zklidnil, mladí začali stát na vlastních nohou. A v tom Lucie oznámila, že je opět těhotná. Tenkrát jsem jí rovnou řekla, že lepší by bylo, kdyby šla na potrat. Postarat se o dvě děti dá člověku dost zabrat. Ona ale trvala na svém, že to dítě chce. No, narodila se jim holčička a všechno bylo zase na nás. Další hladová pusa navíc, výdaje se zvýšily. Ačkoliv už Tomáš trochu víc vydělával, jak mohl uživit pět lidí?
Petr dostal mrtvici, mně začalo selhávat srdce. Uvědomila jsem si, že naše těla tohle tempo dlouho nevydrží. Řekla jsem Lucii, že musí začít hledat jiné řešení, protože my už nemůžeme. A pak mě naprosto odzbrojila: prý zase čeká dítě, už čtvrté.
Nevěděla jsem, co říct. Co si ti dva myslí? Že je budeme s Petrem podporovat až do smrti? My už vážně nemůžeme. Nevím, co dál. A nechci, aby nás lidé odsuzovali za to, že nepomáháme své jediné dceři jenže my už prostě dál nemůžeme. Pomáhali jsme jim, jak to jen šlo, ale někde musí být konec.