Eva a já jsme spolu v těch časech moc nemluvily, i když jsme bydlely ve stejném městě v Hradci Králové. Doslechla jsem se od společných známých, že prochází těžkým obdobím, a tak jsem se rozhodla ji navštívit a podat jí pomocnou ruku. Eva mi tehdy otevřela s únavou v očích a vyprávěla, jak přišla o práci, že její manžel pracuje jen na brigádách, a jak těžké je pro ně platit všechny složenky a starat se o malou dcerku. Byla to moje sestra a mně bylo líto, v jaké je situaci, takže jsem se rozhodla, že jí pomohu, jak to půjde. Když jsem od ní tehdy odcházela, srdce mi tížila zvláštní bolest a zmatek.
Druhý den ráno jsem prošla celý byt a sebrala všechno, co by Eva mohla využít oblečení, deky, hračky a během víkendu jsem jí to donesla až domů. Od té chvíle nejen já také naše příbuzné z Pardubic a dokonce sousedé z jejich ulice jsme jí nosili jídlo, trvanlivé potraviny, brambory, ovoce a sladkosti. Někdo přinesl zachovalé boty pro malou a kabelky na nákupy. Snažili jsme se jim ulehčit každodenní starosti a vytrvale jsme je podporovali celé měsíce. Evin manžel doma skoro nikdy nebýval, tak jsme si mysleli, že musí hodně pracovat, aby zabezpečil rodinu.
Jednoho chladného rána jsem se rozhodla, že Evu navštívím ještě před prací místo obvyklé večerní návštěvy. K mému překvapení stála u jejich branky nová, lesklá Škoda Superb auto, které zjevně stálo spoustu peněz. Z domku vyšel Evy muž, nasedl do vozu a odjel. Nedalo mi to, zašla jsem za Evou s otázkou, čí to je vozidlo. Eva mi skoro šeptem pověděla, že si na něho s manželem vzali úvěr a teď ho splácejí měsíčně v tisících korun.
Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že žijí v nouzi a přitom si pořídili tak drahé auto. Zeptala jsem se jí přímo: Takže doma sotva vyjdete s penězi, ale zároveň splácíte takové auto na úvěr? Všichni jsme si mysleli, že jste na pokraji chudoby a přitom jezdíte v nové Škodovce za naše peníze. Najednou mi bylo jasné, že pomoc, kterou jsme jim poskytovali, nebyla využita tak, jak jsme si představovali.
Toho dne jsem si řekla, že už musím ustoupit a ostatním příbuzným z rodiny jsem sdělila, co jsem zjistila. Myslím, že každý měl právo vědět, kam jejich pomoc ve skutečnosti mizela. Tak na Evu často vzpomínám a přemýšlím, jak některá rozhodnutí člověka promění i v očích těch nejbližších.