10. května
Dnes se mi znovu vrací v hlavě ta scéna, kdy na mě Jana křičela: Opusť mě, prosím tě! Slzy jí stékaly po tvářích a já jí nemohla nic vysvětlit. Postav si život bez něj!
Snažila jsem se zachovat klid: Ale Petr je můj manžel. Máme spolu dceru, musíme ji společně vychovávat. Nelze si tvořit štěstí na neštěstí druhých. Ale Jana se nenechala uchlácholit. Nesnaž se mě poučovat! Není normální žít bez citu. On neopouští dítě, to ty odcházíš. Nebráním mu vídat dceru. Pak se otočila a odešla. Zůstala jsem stát otupělá.
Tu noc Petr rozhodl, že už nemůže dál. Sbíral si věci a oznámil mi, že mě opouští. Prosila jsem ho, ať si to rozmyslí, lehce jsem vycítila zoufalství ve vzduchu, ale jeho rozhodnutí bylo neochvějné. Musela jsem pochopit, proč má Jana něco, co mi podle něj schází.
Nemůžu už s tebou žít, už mě nezajímáš. S Janou je to jiné. S ní jsem začal opravdu žít.
První měsíce jsem byla úplně mimo. Ale po chvíli mi došlo, že musím jít dál, i když mi to láme srdce. Máme s Terezkou, mojí dcerou, před sebou celý život. Po škole jsem pracovala jako ekonomka, a tak jsem to chtěla zkusit jako účetní. Na pohovoru mi vedoucí Marek věnoval víc pozornosti než jiným. Bylo znát, že oceňuje mou zodpovědnost a snahu rozvíjet se. Maminka mi naštěstí pomohla a hlídala Terezku, když jsem byla v práci.
Od té doby jsem se rozhodla zaměřit na svou kariéru a osobní život odsunout stranou. Po pár letech těžké práce jsem vyrostla až na zástupkyni ředitele. Byl to velký úspěch.
Jediný muž, se kterým jsem byla často v kontaktu, byl šéf. Byl velice vnímavý, slušný, někdy až galantní. Po čase jsem zpozorovala, že i já k němu cítím sympatie. Jenže tehdy měl manželku a dvě děti, takže jsem si ani nepřipouštěla, že by mezi námi mohlo být něco víc.
To ale neplatilo pro něj Vladimír jednou mi otevřeně řekl, že by svou ženu opustil, protože ke mně chová city už dlouho a nebrání se finančně se postarat o její dítě.
Měla jsem v sobě hluboké jizvy z minulých vztahů a pořád jsem nevěděla, jak naložit s jeho city. Honilo se mi hlavou, co jsem kdysi řekla Janě: Štěstí nelze stavět na bolesti někoho jiného.
Jenže Vladimír to nevzdával. A tak náš vztah časem přešel do hlubšího přátelství, až něco víc. Vladimír mi neustále říkal, že svou ženu už dávno nemiluje, že jejich svatba byla chyba a že trápením ubližuje sobě i jí. Já ale stále držela odstup slyšela jsem je spolu mluvit přes telefon a věděla, jak těžko to jeho žena nese. Nemohla jsem se rozhodnout vzít někomu manžela, bála jsem se přímého setkání.
Jednou po práci stála před kanceláří žena, kterou jsem hned poznala musela to být Vladimírova žena. Upřeně mě pozorovala, téměř bez výrazu.
Jsi to ty?, zeptala se tiše.
Ano, odpověděla jsem, sotva slyšitelně. Byla to Jana.
Snažila se mě přesvědčit, že jsem měla pravdu že štěstí nelze postavit na neštěstí druhých. Vzpomínáš, co jsi mi řekla před lety? podívala jsem se na ni chladně.
Mýlila jsem se, tehdy jsem neměla právo brát ti manžela. Všechno se vrací jako bumerang. Ale prosím tě, neber mi Vladimíra. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako jeho. Proto jsem odešla od tvého bývalého muže. Nemohu bez něj žít. Byla jsi v mé situaci a víš, jak to bolí. Ty máš Terezku.
Prosím, už mlč, vyjela jsem na ni.
Neměla jsem potřebu se Janě mstít, i když jsem kdysi tolik trpěla. Vladimír dokázal, že také já mám právo na trochu štěstí.
Marie, když zůstanu s ní, budeme tři nešťastní já, ty i ona. Nic se nezmění. Nemiloval jsem ji nikdy, jen podlehl jejím prosbám. Nechci dál žít ve lži. Stejně bych ji opustil, ať už s tebou nebo bez tebe.
Dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem pochopila, že jeho rozhodnutí není o mně, ale o něm samotném. Možná dostanu šanci být zase šťastná.