Sousedé nám chtěli ukázat, kdo je v domě pánem – a to úplně bezdůvodně.

Dobré zprávy

Sousedé se rozhodli nám ukázat, kdo je v domě pánem. A to úplně bez příčiny.

Stalo se to před pěti lety. Byli jsme už s manželem rodiči dvou dětí a naše celá rodina se mačkala v titěrné jednolůžkové garsonce. Bylo jasné, že naše rodina zoufale potřebuje více prostoru. Tehdy jsme o rozšíření bydlení pouze mluvili, nic víc.

Pak jsme se ale dozvěděli, že čekáme třetí dítě, a v tu chvíli už nebylo kam utéct před rozhodnutím potřebovali jsme větší domov. Naší jedinou šancí bylo prodat byt, trochu přidat a pořídit si aspoň třípokojový byt někde na okraji Prahy.

Tak jsme to taky udělali. Prodali jsme starý byt a pořídili vysněnou trojku v secesním činžáku. Byt byl nádherně zrekonstruovaný, zbývalo jen přivést skříň a postavit dětskou postýlku.

Chvíli jsme žili šťastně. Ale radost z nového domova nám rychle zastínili sousedé shora dali se dohromady do podivné koalice a rozhodli se, že nám ukážou, kdo je vládce činžovního domu.

Začaly se na nás sypat různé výtky, stížnosti a pokřiky ze schodiště.

Proč jste nechali tak dlouho otevřené domovní dveře?
Stěhovali jsme věci, bylo jasné, že se dveře musí chvíli nechat dokořán.
Proč parkujete auto pod našimi okny?
Parkuju pod svým oknem, vždyť bydlím v prvním patře, vaše okna jsou až o patro výš, s tím nic nezmůžu.

Další výtka už byla skutečně bizarní.
Vaše děti, když se vracejí ze školky, běhají jak utržené ze řetězu! Ruší nás!
Ale vždyť bydlíte nad námi, jak mohou naše děti rušit vás?

Poslední kapkou bylo, když přišli udělat scénu mé těhotné ženě, která měla rodit za měsíc. Vloudily se k nám odpoledne, když jsem nebyl doma a ona byla sama. Paní se daly do křiku a výčitek.

Přišly jsme si to vyříkat.
A kvůli čemu?
Váš muž, když si šel ven zakouřit, pustil do domu nějakého cizího chlapa. Ten pak obcházel byty a nabízel výrobu klíčů od zvonkového tabla!
Můj muž nekouří (opravdu jsem nikdy nekouřil a ani mě to nenapadlo). K tomu dodaly ještě podivnou obavu: pokud ten pán udělá klíče, může si otevírat, jak bude chtít.

Když jsem se vrátil domů a vyslechl, co se událo, šel jsem za sousedy a důrazně jim řekl, že si takové chování už nepřeji.

Po této noční návštěvě pokání, snad někde mezi rohlíkem a sněhovým povlakem chodby, jsme začali sousedit v tichém míru oni nás přestali zdravit, ale stěny domu zněly podivně klidně, jako v mlžném snu, kde všechny hlasy zůstávají viset pod stropem, tiché až k neunesení.

Rate article
Add a comment