Měj se rád – a všechno v životě půjde lépe

Za oknem se snáší sníh, tma a mráz se míchají jako hustá smetana, stejně těžká je nálada v srdci Marie. Seděla sama v obrovské vile kdesi na kraji Brna, všeho měla dostatek, ale osamělost chladila jako severní vítr. Manžela měla, jmenovalo se Oldřich, ale zase večer jel za prací, a Marie dobře věděla, jaká práce to je.

Syn s dcerou už dávno opustili rodné hnízdo. Syn byl ženatý, bydlel někde v Bohunicích se svou rodinou, dcera žila až u Mělníka. Tam vystudovala pedagogiku, vzala si místního a vychovávají spolu malou holčičku, vnučku, ze které má Marie radost i když jenom na dálku.

Zrovna s dcerou, Lenkou, Marie dnes telefonovala.

Mamko, jsi nějaká posmutnělá, vyptávala se Lenka naléhavě. Něco se stalo?

Kdepak, zlato, nic se nestalo. Jak se máte? Jak roste moje drahá Eliška?

Máme se dobře, mámo, Vítek je pořád zavalený v práci, víš, jak je to u chirurga Ale ona ho to naplňuje, říká, že je to jeho poslání. Eliška brzo nastoupí do školky, rosteme a těšíme se ze života.

To ráda slyším, ať máte pohodu, odpověděla Marie, hlas měl ovšem unavený jako po dlouhém dešti.

Stejně, mámo, nezdáš se mi ty. Kde je táta?

Ach táta? Je v garáži, šel trochu nahřát auto, venku fouká a padá sníh, zalhala Marie, nechtěla dceru zarmoutit.

Už více než půl roku žila Marie v zármudku, s nikým se nesvěřila měla pocit, že by ji někteří politovali, jiní by se zlomyslně pousmáli. Jednoho letního dne byla na zahradě u domu, okno do kuchyně otevřené a ona ztracená ve svých myšlenkách. Najednou zaslechla Oldřichův hlas, laskavý a něžný, jaký jí už dávno nepatřil. Myslel si, že je sama doma a stál u otevřeného okna, Marie ho neviděla.

Dobře, sluníčko dnes nepřijedu, taky se mi stýská taky tě mám rád Nebuď smutná, zítra se stavím. Víš přece, že když něco slíbím, dodržím to

Pak byl Oldřich najednou pryč. Marie cítila, jako by ji někdo udeřil do hlavy taková rána! Její Oldřich, ten, kterému tak věřila, najednou stejný jako mnozí jiní. Vzpomněla si na slova své sestry, když si postěžovala na manžela, že si našel jinou. Pro Marii to bylo nepředstavitelné, skoro absurdní.

A teď? Teď byla Marie na jejím místě, konečně sestru pochopila. Poseděla za rohem na lavičce, ruce v klíně, a rozplakala se.

Bože, jak se to vůbec mohlo stát? Olda, kterému jsem tak věřila Asi i jeho ten ďábel v žebrech pokoušel

Oldřichovi bylo sedmačtyřicet. Podnikal v mlýně, zpracovávali pšenici na mouku i krmivo, to rozváželi po kraji. Měli velký dům a dobrou pověst. Zvenčí vypadalo vše ideálně.

Marie to dlouho dusila v sobě. Po čase zjišťovala nenápadně, skrývaně kdo je ta druhá žena. Jednou v noci tajně prohlédla Oldřichovi mobil.

Zjistila, že se jmenuje Táňa a byla vzdálená příbuzná jejich známých. Občas se s ní setkávali na různých posezeních. Táňa žila v části města, kde paneláky leží těsně u sebe, říkalo se tomu prostě Sídlák. Přes známé zjistila i její adresu.

To naše Táňa je taková všelijaká, svěřila se jí známá Věra. Hezká holka to je, ale nikdy se nevdala. Po chlapech se jí stýská, ale říkala, že samu dítě nechce vychovávat Život je pro ni jako houpačka.

Marie neřekla Věře nic, mlčela, tvářila se silně. A doma se pak rozbrečela naplno.

Uplynulo pár týdnů a Marie se odhodlala Táňu navštívit. Nečekaně zazvonila u jejího panelákového bytu a když jí Táňa otevřela, zbledla. Marie bez pozvání vstoupila dovnitř.

Ahoj, vydechla a posadila se na pohovku, její pohled se rozhlížel kolem.

Táňa stála v koutě, vyděšená, zaskočená, snad čekala ránu. Marie chvíli mlčela, pak bodavě řekla:

Ty se nestydíš spát s cizím mužem? Najdi si svýho, cizím štěstí si vlastní nepostavíš

Táňa začala plakat a Marie byla překvapená.

Nevím, co se se mnou stalo Já Oldu miluju, bez něj být nemůžu.

Marie to nevydržela a vlepila jí facku. Táňa se chytila za tvář.

Odpusť mi, Marie, já nevím, co to do mě vjelo, vzlykala.

Marie také neudržela slzy. Obě plakaly a když se utišily, Marie řekla:

Nehovoř Oldovi, že jsem tu byla Ale jestli ho sem ještě pustíš, nebuď pak překvapená, odešla ven.

Táňa manželovi nic neřekla. Marie dál dusila své trápení v srdci. Oldřich od té doby jezdil za prací stejně často a Marie podezřívala, že opět míří za Táňou. Myšlenky se v ní motaly jako vločky ve vichru.

Nevím, co dělat. Olda je pro mě vším. Tak dlouho spolu jsme už vlastně jeden organismus. Co by bylo po rozvodu? Dělení domu, já o to nestojím. Chci, aby všechno zůstalo.

Zadívala se do tmy za oknem, v domě bylo ticho, jen v dálce hučel sníh.

Kdyby mi zůstal tenhle veliký dům, co já bych s ním vůbec dělala? Je potřeba stále opravovat, Olda neustále spravuje, vrtá, řeže, tady něco spadne, tam něco zreziví. Bojím se chudoby, zvykla jsem si na tenhle život. A děti co jim vůbec říct? Že jejich otec má milenku o generaci mladší? Proboha, to by jejich svět rozbořilo.

Marie vše držela v sobě, tušila, že kdyby se svěřila, lidé by ji ponoukali k rozvodu. Měla by ses naučit mít ráda samu sebe, a ne se trápit. Takové rady slyšela v duchu.

Možná je to pravda ale já Oldu miluju. Doufám, že i on mě. Třeba je tohle jeho poblouznění jen přechodné, vrátí se. Zatím se chová stejně, nemáme hádky, vlídně se mnou mluví. Možná je to pravda: musíš milovat sebe sama, pak bude dobře. Ale jak na to?

Bylo těžké hrát komedii, těžké žít s tímto stínem na duši, konverzovat u stolu jako vždycky. Táňa jí však nikdy neodcházela z mysli. Krásná, mladá Marie si dokonce všimla, jak se smířila se zvláštní samozřejmostí, že její muž sdílí lože s někým jiným.

Kde je teď? Zase pracovní cesta? Hm, už vím, kde asi je

Najednou jí napadlo něco divného, skoro legračního.

A neměla bych si taky někoho najít? Pořád dostávám komplimenty Ale ne, nedokážu si to představit. Olda je pro mě jedinečný. Jak ho vrátit zpátky? Možná bych i odpustila není to snadné, ale muži jsou jiní, mají na lásku jiný pohled nebo se pletu?

Vzpomněla na mládí, lehce se usmála.

Když jsme neměli nic, byli jsme šťastní v podnájmu, pár korun na večeři, ale do kina jsme si vždy zašli. A dnes? Všechno máme, ale já jsem sama. A s kým o tom mluvit? Nikdo by nerozuměl.

Najednou byl Oldřich zpátky. Jeho Škoda se ve dvoře protáhla kupředu, světla vyřezala stíny v zamlžené tmě. Garáž zavrzala, motor ztichl. Dům potemněl, jen šlépěje ve sněhu byly slyšet.

Mařenko, kde jsi? ozvalo se a zablikalo světlo v kuchyni. Marie ani nezaznamenala, že dům už je dávno tmavý.

Jsem tady ztratila jsem se v myšlenkách, venku je nevlídno.

To mi povídej, málem jsem zapadl cestou. Celý kraj je pod sněhem. Mám hlad, dej mi něco teplého, řekl Oldřich tak obyčejně, že to skoro zabolelo.

Marie vstala a začala připravovat jídlo, Oldřich si mezitím umyl ruce. Během večeře se na ni usmál trochu jinak.

Hele, Maři, brzy bude Silvestr. Mám pro tebe překvapení.

Marie ztuhla překvapení teď neměla ráda.

Jaké překvapení? téměř zatajila dech.

Oldřich dramaticky mlčel, bylo vidět, že si to užívá.

Poslouchej dlouho jsme spolu nikam nevyrazili. Hádej co? Koupil jsem nám dvě letenky. Letíme do Splitu na Nový rok pod palmy! Syn mi to navrhl, ale sám jsem chtěl změnit prostředí i tobě trochu život zpestřit. Takže, připrav se

Marie cítila, jak z ní spadlo obrovské břemeno. Trochu nedůvěřivě, přesto šťastně, řekla:

Panečku, Oldo, ty umíš překvapit. Klidně bych jela už teď. Zima pod palmami? Tomu snad ani nerozumím rozesmála se upřímně.

Všechno se zase dalo do pohybu. Odletěli do Splitu, tam na pobřeží spolu oslavili Silvestra, vrátili se znovu plní naděje domů. Oldřich se k ní začal chovat pozorně, každou chvíli chtěl být doma a když se zpozdil, vždy zavolal, aby se Marie nebála.

Život pokračoval dál, sníh odkapával z okapů, Marie začala tajně věřit, že i jí se někdy podaří mít víc ráda samu sebe a pak bude všechno v pořádku.

Rate article
Add a comment