Stalo se to před rokem a půl, v zimě, když mému synovi bylo pět měsíců. Švagr se mě zeptal, jestli by on a jeho přítelkyně mohli u nás bydlet týden. Jak byste mohli říct ne? Upřímně, nebyla jsem z toho nijak nadšená naše dítě bylo čerstvě na světě, nespím, nejím, čas neexistuje, a příbuzní se s tím moc neserou. Ale řekla jsem si, že to zvládnu, třeba mi pomůžou, aspoň si na chvíli odpočinu a bude s kým pokecat u čaje.
Dorazili nalehko, úplně bez ničeho alespoň z nějakého krámu mohli koupit dítěti chrastítko. Já mám totiž pravidlo: když jdu k někomu, kde je malé dítě, nikdy nejdu s prázdnou. Ale očividně jsme holt každý vychovaný jinak.
Přijeli s tím, že mají nějaké zařizování, ale detailů jsem se nedočkala.
Snažila jsem se být vzorná hostitelka: vařila jsem, gruntovala, poznala je ještě víc. Ze začátku to vypadalo v klidu, jenže za těch pár dní, co bydleli pod naší střechou, se jeho slečna neobtěžovala ani jednou zeptat, jestli s něčím nepomůže uvařit, uklidit po sobě, nebo aspoň mrknout na malého, zatímco v kuchyni zápasím s bramborama.
Ona odcházela ráno něco zařizovat, její milý spal do oběda, můj manžel v práci a já s malým pobíhala po bytě jak fretka na koksu. Slečinka si dala kolečko po městě, vrátila se, sedla na gauč a vydržela tak do večera, maximálně přepínala kanály.
No a já v mezičase s dítětem v šátku uklízím, protože venku je únorová břečka, lítám tam a zpět, všude bláto, do toho musím uvařit, nakrmit dítě, vykoupat dítě, a ještě si najít čas na to, abych si neublížila při chůzi přes další zákeřný hromádky písku.
Třetí den už jsem měla dost. Postěžovala jsem si manželovi, ten jen pokrčil rameny prý by chlap do ženské hádky neměl zasahovat. Čtvrtý den se manžel vrátil z práce a naši hosté se vypravili do kina.
My dvě čtyři ruce, tři oči a nula nálady jsme narychlo uvařily, něco snědly a samozřejmě, v tu chvíli se hosté vrátili. Přinesli hory piva, všelijaké suchary, chipsy, ale na kojící matku si nevzpomněli taková bábovka by neurazila
Šťastný páreček se nadlábnul a tradáka na film. Zavolali i mému manželovi, jestli nechce jít. No docela mě zamrzelo, tak jsem slečnu popadla mezi dveřma a spustila:
Hele promiň, ale aspoň jednou bys mi mohla trochu pomoct. Mám doma kojence, jsem vyřízená. Třeba oloupat brambory do polívky, nebo se aspoň zeptat, jestli nepotřebuju pomoc.
Ty mě chceš trestat? To snad nemyslíš vážně! Já jsem taky unavená. (Z čeho asi, hádám z toho věčného sezení na gauči?)
Milá zlatá, jsi v mém bytě. Host jsi tady ty, ne já.
Já tohle poslouchat nebudu!
No víš co? Sbal se a jděte oba!
Zbalili svoje švestky a byli pryč. Já pak probrečela půlku noci zmrzelostí.
Tak co myslíte, přijde vám normální, že se takhle chovají?