Nedávno jsem se ocitla v podivném snu: prošla jsem spletitým labyrintem panelákové chodby v Ostravě, abych předala tetě důležité papíry. Teta Blanka, žena, kterou vídám jen o Vánocích, otevírala dveře, za kterými se valil zvláštní zápach nahnilého zelí a vypraných ponožek. Věděla jsem: tahle návštěva vyplynula z nouze, ne z touhy po rodinném setkání. Nejsem lakomá, myslím si prostě, že pořádek dělá domov domovem. Dá se žít skromně, ale prach musíš setřít a koberec občas vyklepat.
Všude na zdech se houfovaly porcelánové skřítkové, napůl roztříštěné pohárky na kompot a sbírky starých zavařovaček poházené a vyskládané, jako by tvořily hradby proti světu. V koupelně stála bedýnka pro kočku Mícu, kterou teta podle svých slov “čistí vždy v sobotu”. Smetiště se však rozlévalo až ke dveřím a pod nohama mi křupaly oříšky a starý chléb. Vzduch byl těžký, jako by někdo zavařoval mrkev a zapomněl ji v hrnci celý měsíc.
Teta Blanka mi nabídla něco k jídlu a začala prostírat stůl. Všimla jsem si, že talíře jsou mastné a na skleničkách zbyl otisk něčího rtu. Zatímco ona s podivnou elegancí nabírala do talířů cosi hnědavého z hrnce, vytáhla jsem z kabelky vlhčené ubrousky a začala opatrně leštit vidličky, jako bych čistila magický předmět, který může změnit průběh snu.
Právě v tu chvíli teta zpozorněla. Upřeně sledovala moje ruce, jak marně bojují s ulepeným povrchem příboru. A když jsem potom zkoumala jídlo co to vlastně je? Segedín? Guláš? Tavený sýr v okurkách? teta ironicky pronesla:
Ty asi nemáš hlad, Anežko, nebo ti to nechutná?
Co jsem měla odpovědět? Měla jsem vysvětlit, že i ve snu má člověk chuť na pořádek? Zažili jste někdy něco podobného večírek mezi porcelánovými skřítky, kde lžíce mají vlastní příběh a vzduch voní, jako by svět byl naruby?