Tlačítko Odeslat na stránkách ateliéru bylo malinké, zato ruka Marie zvlhla tak, jako by místo myši svírala cizí dlaň. V přihlášce poctivě napsala: 55 let. Zkušenosti školní besídky, četla jsem na schůzích. Do kolonky cíl ťukla nejprve pro sebe, pak to smazala, napsala chci se naučit mluvit nahlas, a až potom klikla.
Za minutu přišel e-mail s adresou a časem zkušební lekce. Marie rychle zaklapla notebook jako by se tím dalo vše vzít zpět a přisunula se automaticky ke kuchyňské lince. Hromada nádobí, polívka už vychladlá. Sáhla po houbičce, ale zarazila se.
Později, řekla nahlas a lekla se vlastního hlasu, jako kdyby ji někdo přistihl.
O ateliéru neřekla nikomu ani slovo. V práci na účtárně bylo drbů a řečí až až: kdo co komu řekl, kdo se na koho podíval špatně. Doma syn, manžel, tchyně po telefonu. Všechno tak důvěrně známé, neodkladné. Marie měla strach, že by po větě: Jdu do ateliéru mluveného slova, okamžitě přišly otázky, vtipy, rady. A nejhůř to soucitné: Ale proč, co z toho budeš mít. Takto sama se sebou mluvila roky.
Když přišel čas prvního setkání, vystoupila z metra v Praze a dlouho lovila správný dům, přestože adresa byla jasná. Šourala se pomalu, poctivě v kabelce kontrolovala: občanka, blok, lahev s vodou. Schody v paneláku byly úzké, někdo se dolů trmácel s kočárkem, Marie se vmáčkla ke zdi. Srdce bušilo jako by šla na maturitu.
Ateliér byl ve druhém patře za dveřmi s nesmělou cedulkou Tvořivá dílna. Ve vestibulu židle, plakáty ze starých představení. Marie si vysvlékla kabát, pověsila ho na háček, zkontrolovala vlasy v zrcadle. Připadalo jí, že skráně už příliš prozrazují šediny, mimoděk je uhladila, jako by to na něco pomohlo.
Uvnitř bylo asi deset lidí. Někdo se smál, někdo listoval papíry. Vedoucí, malá paní s nakrátko ostříhanými vlasy, se představila jako paní Karásková a pozvala je do kruhu.
Dneska zkusíme hlas. Ne sílu, ale oporu, řekla. Dýcháme. A hlavně neomlouváme se.
To neomlouváme se Marii bodlo přímo do solárního plexu. Už byla téměř připravená spustit: Já jsem tu jen na skok, přišla jsem se podívat. Ale místo toho mlčky zařadila do kruhu.
První cvik byl jednoduchý: nádech, dlouhý výdech na sss, pak na žžžž. Marie se snažila neskenovat okolí, ale byla si vědoma: vedle ní stojí dvacetiletá dívka s nehty jak z reklamy, vzorově rovná záda, kousek dál pán v mikině, ramena roztažená, jako by tleskal celou republikou. Marie si připadala cizí, jako na svatbě někoho, koho nezná.
Teď každý řekne své jméno a připojí jednu větu, pokračovala paní Karásková. Jakoukoli. Ale nesmí to být šepot.
Na Marii došla řada rychle.
Marie, zamumlala a hned špitla: Omlouvám se, já…
Stop, zarazila ji laskavě, ale pevně vedoucí. Tohle slovo dneska nepoužíváme. Ještě jednou. Prostě jméno.
Marie polkla.
Marie.
A náhle zjistila, že její hlas není tak slabý, jak myslela. Byl hlubší, lehce nakřáplý, ale živý. A to bylo najednou děsivé i uklidňující zároveň.
Po lekci paní Karásková přišla za ní.
Přijďte znovu, pronesla. Máte zajímavý odstín hlasu. Ale taky zvyk se schovávat. Na tom budeme makat.
Marie kývla, jako by to bylo řečeno o někom jiném. Venku vytáhla mobil, že napíše manželovi, že se zdrží, a dlouho hledala správné slovo. Nakonec odeslala strohé: Přijdu později, mám kurz. Neupřesnila jaký.
Další týden začaly pravidelné zkoušky. Marie si vytiskla text na první vystoupení: úryvek ze současné prózy, krátký monolog o ženě, co se učí říkat ne. Četla to doma v kuchyni, než se dovařily špagety, ale pořád se jí to pletlo. Zapomínala věty, polykala koncovky. Byla na sebe naštvaná, jako na dítě, co neposlouchá.
Co to tam blekotáš? nakoukl syn do kuchyně.
Marie se lekla a honem schovala papír.
Nic, práce.
Práce byla její ochranný štít. Hrozně se styděla, že se schovává před vlastním synem, ale přiznat by se bála ještě víc.
Na zkouškách Karásková postavila všechny k mikrofonu. Stojan s kabelem, co vedl do repráků. Marie se ho bála skoro stejně jako lidí. Představovala si, že když udělá krok, její hlas zarezonuje a odhalí sebemenší chvění.
Nesahejte po mikrofonu, nechte, ať přijde on k vám. Stůjte rovně a dýchejte do zad, vyzvala je Karásková.
Marie to zkusila. V začátcích marně: ramena se jí zvedala nahoru, dech se zadrhával. Slyšela, jak mladá slečna vedle čte s lehkostí, jako by klábosila s kamarádkou u Aperolu. Marie si v duchu opakovala: Pro mě už je pozdě. Jsem směšná. A hned se sama před sebou omlouvala.
Po zkoušce k ní přišla žena zhruba v jejím věku, v šedém svetru, s uhlazeným culíkem.
Děláte parádní pauzy, pochválila ji. Jsem Eva. Mikrofon jsem se taky bála, myslela jsem, že mě hned prokoukne.
Marie se prvně za celý večer usmála.
A on opravdu prozrazuje, špitla.
Jo, ale ne to, co čekáme, odpověděla Eva.
Vyšly ven spolu, došly k zastávce. Eva vyprávěla, že pracuje v ordinaci, přišla sem po náročném roce, kdy se uvnitř cítila jak plyšová. Marie poslouchala a cítila, že v ní něco oblevá. Ne ještě přátelství, ale možnost nebýt úplně sama.
Po pár lekcích přišla chvíle trapasu. Marie četla svůj úryvek, snažila se držet dech, ale doprostřed textu se zamotala do slova, které doma recitovala jako básničku a najednou ticho, výpadek.
No jo, paměť už děraví, zahuhlal pán v mikině, potichu, zato tak, že každý slyšel.
Marie polilo horko až na uši. Chtěla odpovědět něco ostrého, ale místo toho se rozpačitě usmála. Jak byla zvyklá.
Stává se, zašeptala.
Karásková zvedla ruku.
Stává se všem, řekla. I dvacátníkům. Věk tady neřešíme. Tady pracujeme.
Pán mávl rukou, jako by nic. Marie ale v duchu pochopila, že její zvyk na urážky odpovídat úsměvem, je vlastně taky řeč. Nebo spíš její nedostatek.
Doma toho večera vytáhla text a znovu četla, zatímco manžel sledoval Události. Zeptal se:
Ty se učíš básničku?
Marie ztuhla. V krku sucho.
Ne. Já… chodím na kurz. Bude vystoupení.
Manžel odtrhl pohled od obrazovky a zahlédl ji.
Vystoupení? zopakoval normálně, bez posměšku.
Čekala vtip, ale on jen kývl.
No… když myslíš, běž. Jen to nepřeháněj.
Slova byla prostá, žádné jsi skvělá, žádné jsem pyšný. Ale přesně v tom klidu byla podpora nebylo třeba se omlouvat.
Přípravy drhly. Marie si nastavovala budík o půl hodiny dřív, aby mohla cvičit dech, než se dům probudí. Stála u okna, dlaně na žebrech, počítala nádechy. Občas se zakuckala, občas se musela smát sama sobě. Do bloku poznámky: necvakat čelistí, pauza po ne, koukat do lidí, ne na boty.
Jednou je Karásková na zkoušce požádala, aby si představili, že v první řadě sedí ten, komu chtějí svůj text říct.
Marie hned viděla tchyni. Pak šéfovou. Pak samu sebe v zrcadle s tím lišáckým úsměvem, pod kterým všechno schovávala. Z toho se jí třásly ruce.
Není potřeba všem, poznamenala Karásková, když si jí všimla. Vyberte si jednoho a říkejte jemu.
Marie si vybrala sebe. Bylo to divné a děsivé, jako by poprvé přiznala, že i ona má místo v první řadě.
Den vystoupení přišel rychleji, než by si přála. Marie vstala brzy, i když budík ještě nezazvonil. V břiše prázdno, pocit zimy. Přešla do kuchyně, nalila vodu, usrkávala po troškách. Text byl na stole, přeložen napůl. Otevřela jej, lustrovala očima a najednou výpadek prostředku. Ne že by úplně nevěděla, ale jako by tam byla bílá skvrna.
Sedla si, opřela si dlaně o spánky.
Nevydu, napadlo ji. Tak sladká myšlenka, jako bych si koupila jízdenku zpět ze světa trapasů. Můžu říct, že je mi špatně. Můžu si vymyslet, že něco hoří. Nikdo nezemře.
Do kuchyně vešel manžel, rozespalý.
Co blbneš tak brzy? zabručel.
Marie se na něj podívala a tentokrát náhodou řekla pravdu.
Mám strach. Bojím se, že to zapomenu.
Poškrábal se na hlavě, vzal list.
Tak mi to přečti. Třeba i s chybama.
Chtěla odmítnout, ale už stála. Četla potichu, zasekávala se, pauzy se natahovaly. Manžel nekomentoval. Jen v jednom místě, kde zase spustila s omluvou, zvedl obočí.
Neučili vás tam náhodou neomlouvat se? rýpl.
Marie se uchechtla.
Ale vidíš, ještě mi to nejde ani doma.
Zvládneš to, vrátil jí papír. Stejně tam půjdeš.
V ateliéru to před vystoupením vřelo. V šatně šustily igelitky s kostýmy, někdo si rovnal sako, někdo šeptal text. Marie svírávala papíry v desce, aby si je nezmuchlala. Prsty studily, ač bylo uvnitř vedro.
Eva k ní přišla s PETkou.
Napij se. A už to nečti teď už se to do hlavy nenarvou. Teď už hlavně dýchej.
Marie kývla, složila papíry do tašky, zavřela zip a položila kabelku na židli u zdi. Potřebovala vědět, kde má věci, že se má kam vrátit.
V sále asi padesát lidí. Malé jeviště, černý závěs, dva reflektory, ze kterých šly oči šejdrem. Mikrofon uprostřed. Marie vylezla zpoza závěsu, pohlédla do publika a hned litovala. Obličeje splývaly, jen náhodou zahlédla někoho známého: manžel seděl u uličky, a překvapení vedle i syn. Vlna lásky i paniky v jednom.
Nezvládnu to, pošeptala Evě.
Zvládneš, vrátila v témže tónu. Koukej na mě, budu hned tady.
Karásková přišla, položila jí dlaň na rameno.
Nemusíte být dokonalá, pronesla. Musíte být živá. Jděte, nadechněte, začněte první větou. Pak už vás text povede.
Marie zavřela oči. V puse sucho, jazyk jako pryž. Nadechla se, jak trénovaly, ramena klidná, vzduch se opřel do žeber. Žádná magie prostě fyzika. Ale fungovala.
Ohlásili ji. Marie vyšla. Prkna pod nohama byla tvrdá a klouzala. Přistoupila k mikrofonu, zastavila se na vzdálenost dlaně. Světlo jako laser. Hlediště se ztmavilo a to jí kupodivu pomohlo: méně tváří, méně očí.
Otevřela pusu a sekundu nedokázala začít. Mozek udělal reset, prázdno. V první řadě seděl manžel, ruce na kolenou, s klidnou tváří. Syn, místo na mobil, sledoval ji. A najednou jí došlo, že nečekají, že bude dokonalá. Prostě tam jsou.
Jsem zvyklá mluvit tiše, pronesla první větu. Hlas se lehce zachvěl, ale zněl.
Pak už to šlo. Nepamatovala si každé slovo, ale věty na sebe nasedaly. V jedné části prohodila pořadí, srdce ji na okamžik spadlo do břicha. Zastavila se, nadechla a pokračovala podle paměti. Nikdo nevzdychl, nikdo se nezasmál. V sále bylo ticho ne trapné, ale naslouchající.
Když přišla k větě ne, udělala pauzu (tak měla v bloku). Poprvé ji neobalila úsměvem. Prostě ji řekla.
Na závěr ustoupila o krok, nezapomněla, že mikrofon zůstává, ruce nepřilepila k tělu. Dlaně se třásly, ale nechala je otevřené. Poklonila se, krátce.
Potlesk nebyl ohlušující, ale vřelý, opravdový. Někdo řekl děkuji hlasitě a Marie to slyšela jasně jako osobní vzkaz.
Za oponou se opřela o zeď. Kolena gumová, jako by lezla do šestého patra pěšky. Eva ji rychle objala.
Vyšla jste, pověděla.
Marie kývla. Chtělo se jí brečet, ale slzy ne a ne. Bylo to něco jiného: jako když poprvé obsadíte místo, kolem kterého roky jen našlapujete.
Po vystoupení se dlouho balilo. Někdo hledal kabát, někdo se fotil. Marie přešla ke židli u zdi, zkontrolovala zip tašky, vytáhla desky. Papír s textem byl trochu pomačkaný, roh otočený. Pohladila ho prsty a došlo jí, že ho nechce hned vyhodit. Ať je důkazem, že se to opravdu stalo.
Muž a syn ji potkali na chodbě.
Dobrý to bylo, prohlásil syn, dělal nezúčastněného, ale oči mu svítily. Dokonce zajímavý.
Manžel přikývl.
Zněla jsi jinak než v kuchyni.
Zašklebila se.
V kuchyni vždycky spěchám, odpověděla. A pak, než ji stihl přemoci strach, dodala: Chci pokračovat.
Vyšli do noci. Marie si zapnula kabát, upravila šálu. Uvnitř se jí pořád chvěl žaludek, ale už z toho, že tělo pamatovalo: udělala krok.
Druhý den přišla do ateliéru dřív. Na chodbě bylo prázdno. Přešla k sekretářskému stolu, kde ležely přihlášky, a připsala žádost na další úroveň. Do kolonky cíl už nehledala správná slova. Prostě napsala: Mluvit.
Když Karásková vyšla z kabinetu, Marie vzhlédla.
Zůstávám, řekla potichu.
Dobře, kývla vedoucí. Tak vybírejte nový text.
Marie sevřela nabídnutou složku a cestou do sálu si všimla: poprvé se za nic neomluvila. Drobná, ale jasná změna, která v ní zněla hlasitěji než celý potlesk.