V nejtěžší chvíli mého života nás otec opustil, aby žil s jinou ženou, a nechal za sebou mě, moji mladší sestru a maminku. Sestřičce byly teprve dva roky a trápily ji zdravotní komplikace, které se časem jen zhoršovaly. Péče o ni vyžadovala obrovské množství peněz, úsilí a hlavně trpělivosti. Tehdy jsem ještě úplně nechápal, co přesně sestře je, ale viděl jsem bolest, kterou máma prožívala, zatímco ona i babička dělaly, co bylo v jejich silách, aby ji zachránily. Otec se jen vymlouval na únavu a kvůli hádkám s mámou jí přidělával další utrpení. Jeho odchod jsem cítil jako zradu, protože ke mně byl vlídný vždy, když se maminka starala o sestru.
Den, kdy máma zjistila, že nás táta opustil, je v mé paměti zapsán jako nejtemnější v životě. Přestěhoval se do Brna, začal nový život po boku jiné ženy a jakoby na nás zcela zapomněl. I když ho prosila jeho matka, aby se vrátil, vůbec ho to nepohnulo. O rok později moje drahá sestra zemřela a všechno zbylé štěstí z našeho domova zmizelo. Ani poté se otec nevrátil, nezavolal a dokonce nepřišel rozloučit se na její pohřeb.
Máma byla ztrátou dcery zničená a mně se největší oporou stala babička. Naštěstí jsem měl štěstí na obě babičky byly laskavé, chápavé a staly se mi druhou i třetí mámou. Postupně se máma začala zotavovat z bolesti, vzpamatovávat se a zase si mě více všímat. S očima plnýma slz mě obejmula, slíbila mi, že mě už nikdy neopustí, a přísahala, že udělá vše pro mé štěstí. Svému slovu dostála a společně s babičkou mě nikdy nenechaly na holičkách. Pečovaly o mě s nesmírnou oddaností a i na maturitním plese se postaraly, abych měl krásný oblek a necítil se méněcenný mezi ostatními.
Dlouhé roky jsem už tátu nikdy neviděl, ale zcela vymazat z paměti jsem ho nedokázal. Ukázal se jen jednou, a to až na pohřbu babičky. Tehdy mu šlo jen o to, jestli po ní něco zdědí, protože se domníval, že mu odkázala byt. Moudrá a soucitná babička však měla jiné plány byt mi přepsala, když mi bylo sotva dvanáct. Tímto projevem lásky mi dokázala, jak hluboké city ke mně chovala. Potvrdila, že rodinné pouto není vždy jen otázkou pokrevní příbuznosti.