Zvyky v rodině mého manžela mě ničí, nemohu k nim chodit.
Nemůžu jít na návštěvu k rodičům mého manžela, jen z pomyšlení na některé jejich zvyklosti mě přepadne silná nevolnost. Nedokážu to ovládat, je mi zle, když mám sedět s nimi u stolu. Jsem připravená s nimi mluvit, ale jíst s nimi prostě nepřichází v úvahu. Můj manžel vůbec nechápe, o co mi jde, a tchyně o mně tvrdí, že jsem rozmazlená princezna, která je pořád proti všemu.
Díky Bohu bydlíme s manželem zvlášť. Bohužel ale ne dost daleko od jeho rodičů, takže telefonní hovory nestačí a musím tam občas jet. Po každé návštěvě mám nervy na pochodu a hledám výmluvy, abych tam nemusela. Jinak je manželova rodina docela obyčejná táta a máma, oba pracují, oba vystudovaní. Byt mají útulný, všechno pečlivě srovnané, ale jakmile se posadí ke stolu, přejíždí mi mráz po zádech. Musím přiznat, že jsem dost vybíravá: nikdy se nenapiju z manželova hrnku, když už se ho dotkl svými rty. Nemůžu to, i kdybych měla umřít hlady…
U manžela se to časem spraví, protože mi začíná být bližší, ale s jeho rodiči to prostě nejde. U nich je to opravdu zvláštní. Tchyně například míchá bramborový salát v jednom velkém míse, ochutná, olízne lžíci a šup zpátky do salátu. To je přece nechutné!
A nebo dávají si tvrdej alkohol, já si radši koupím láhev vína. Tchyně úplně v klidu vezme můj skleničku, napije se a zkouší, jestli je to dobré. Proč to vůbec dělá? Je to minimálně nehygienické, je to prostě cizí člověk! Snažím se nenápadně vyměnit skleničku, ale někdy to nestihnu. Můj tchán mě navíc rád škádlí celý večer, občas i dost nemilosrdně. Manžel se mě zastává, ale situace se nemění.
Další zvyk: tchyně vrací nezkonzumované jídlo zpět do hrnce. Zahřeje si polévku, nesní ji, tak ji vylije zpátky do kastrolu a strčí do lednice. Totéž dělá se zbytky salátů po hostech. Proto u nich jím jedině pokrmy, které jsou připravené právě teď, stoprocentně čerstvé. Jinak nikdy nevím, ze které misky to už někdo jedl.
A naprosto absurdní je, že tchyně plivne na pánev, než na ni hodí řízek či volské oko podle jejího gusta je to známka správně rozpálené teploty. Je spousta lepších způsobů, jak si to ověřit! Ale ona tvrdí, že bakterie se vysokou teplotou zničí, takže je to v pohodě. Od té doby mám z toho noční můry a nemůžu to dostat z hlavy.
Jednou mě naprosto odrovnali. Po hostině nechali talíř od brambor a guláše na podlaze pro psa, aby ho olízal. Pak stačí dát talíř do dřezu jako všechny ostatní. To už jsem nevydržela a řekla jsem, že jíst po psovi už je na mě moc. Koukal na mě jako na blázna a jen odvětil, že přece všechno pečlivě myjí. Ale to je mi jedno, pes podle mě nesmí jíst z talířů na lidi! Tchyni jsem nabídla, že když je to tak jedno, klidně si můžu umýt misku od psa a najíst se z ní já sama. Byla opravdově uražená. Ale podle její logiky je to snad jedno, ne?
Manžel říkal, že jsem to přehnala, ale já si stojím za svým. Opravdu tam nechci jezdit. Anebo jen se svým nádobím a jídlem, na což mi však nikdo nekývne, protože by byla uražená celá rodina a svátek by byl zkažený. Nevím, co mám dělat. Nechci na manžela dělat nátlak, protože kdybych už tam nikdy nepřišla, on z toho bude nešťastný, ale opravdu tam chodit nechci, protože mi to vadí.
Ve snech se vidím, jak se stěhuji do jiného města, třeba do Plzně, abych už nikdy nemusela k tchyni na návštěvu. Můžu si s ní klidně povídat po telefonu, ale návštěv bych se ráda navždy zbavila.