Středa na sídlišti
Na lavičce u třetího vchodu leží igelitový pytlík, pečlivě zavázaný, a navrchu bílý lístek přelepený izolepou: vezměte si. Nina Procházková se zarazí s nákupní taškou z Žabky, jako by ji někdo oslovil. Ten pytlík je příliš upravený na odpadky a příliš cizí pro dvůr, kde nic cizího dlouho nezůstává.
Nina vystoupí na schůdek, aby se podívala zblízka, aniž se dotkne. V pytlíku jsou jasně vidět kulaté české koláčky ještě teplé, igelit zvlhnul. Dveře zabouchnou, vyjde Věra z pátého bytu, mladá žena se sluchátky a také se zarazí.
To je nějaká návnada? ptá se Věra a sundává jedno sluchátko.
Já nevím, pokrčí Nina Procházková rameny. Možná si někdo spletl vchod.
Věra ušklíbne, podívá se na okna. V prvním patře jsou zatažené žaluzie, ve druhém někdo pootevřel ventilačku. Dvůr žije zvyklou ostražitostí: všichni poslouchají, nikdo nic neslyší.
Přiběhne Pavel, kurýr z podnájmu u paní z čtvrtého patra. Věčně pospíchá a mluví při chůzi.
Jó, super, řekne s úsměvem, už natahuje ruku.
Nesahej na to, okřikne ho Věra. Kdo ví, co to je.
Pavel ruku rychle stáhne, jako by se spálil.
Ale vždyť tu je lístek, namítne.
Lístek taky může být past, zamumlá Nina Procházková a sama se podiví, jak snadno jí to vyklouzlo. Nikdy neměla ráda podezření vůči lidem, ale v paneláku se to naučila: někdy je lepší nevšímat si.
Ještě chvíli postojí, každý najde důvod odejít. Věra zamíří ke kontejnerům, jako by tam měla důležité poslání. Pavel mávne rukou a běží k průjezdu. Nina Procházková vystoupá domů, ale cestou ještě občas zahlédne z okna na schodišti pytlík zůstává na lavičce, jako otázka.
Večer, když jde vynosit odpadky, je lavička prázdná. Zbylo jen slepované místo od izolepy, a Nina má zvláštní pocit zklamání jako by vůbec nedošlo k něčemu důležitému.
Další týden, ve středu, se pytlík objeví zas. Tentokrát ne na lavičce, ale na parapetu mezi prvním a druhým patrem, tam kde lidé dávají sklenice, staré letáky a někdy i knihy. Lístek je ten stejný: vezměte si. Nina Procházková se vrací z polikliniky, unavená, s doporučením v kapse a těžkou hlavou po čekání v řadě. Zastaví se a v pytlíku vidí koláč rozkrojený na osm stejných dílků, každé pečivo v ubrousku.
Na chodbě již stojí sousedka z šestého bytu, Světlana, účetní s neodmyslitelnou kabelkou.
Viděla jste to? šeptá Světlana, jako by byla v kostele. Zase!
Vidím, kývne Nina Procházková.
Není to nějaká sekta? Světlana se pousměje, ale v očích má vážnost.
Nina ráda chtěla říct cosi uklidňujícího, ale nenašla slova. Jen stála před koláčem a náhle si uvědomila, že někdo strávil večer zaděláváním těsta, s pečlivostí rozkrojil a zabalil každý kousek. To je příliš lidské, než aby to byla past.
Světlana rychle vezme jeden kousek, schová jej do tašky.
Já pro děti, zamumlá a rychle spěchá nahoru.
Nina zůstane. Mohla by si též vzít, ale v ní se ozve starý zvyk: nevzít, když není komu poděkovat. Měla dojem, že vděčnost bez adresáta ztrácí smysl.
O hodinu později, když jde s odpadky, zbývají dva kousky koláče. U parapetu postává strýček Karel z druhého vchodu, ten který vždy udržuje domovní zvonky a stěžuje si na společenství.
No, Nino, prohodí, zase nějaká charita.
Možná někdo rád peče, odpoví.
Peče a mlčí, kroutí hlavou. Ale je to dobrý, říkají lidi.
Vezme kousek bez zábran, ochutná rovnou na schodišti, žvýká jako odborník.
Jablečný s rozinkami, zhodnotí. To se v obchodě nekoupí.
Nina se usměje a ten úsměv je úlevnější než radostný.
Třetí středu se objeví malé tvarohové vdolky. Stojí v krabici od bot, pečlivě vystlané pečicím papírem. Lístek je tentokrát na kousku sešitu: vezměte si, prosím. To prosím se Niny zvláštně dotkne víc než samotné pečivo.
Ráno jde pro mléko a potká u krabice kluka z devátého, Tomáše, štíhlého, v školní uniformě s batohem. Stojí, nedokáže se rozhodnout.
Vezmi si, vybídne ho Nina Procházková.
Ale co když co když to nesmím? zapochybuje nervózně.
Píše se to tam.
Vezme si vdolek, rychle a strčí do kapsy. Kapsa se okamžitě vyklene.
Děkuji, zamumlá ne někomu konkrétně a utíká dolů.
Nina zůstane u krabice a poprvé si vezme jeden kousek pro sebe. Cítí přes papír teplo, vystoupá domů, dá vařit vodu na čaj a vezme si talířek. Vdolek je měkký, tvaroh sladký s rozinkami. Nemyslí na chuť, ale na to, jak se v domě změnilo něco neviditelného jako by tady najednou byl někdo, kdo na ostatní myslí.
Později v ten den potká ve výtahu paní Galinu z osmičky. Ta drží léky v papírové tašce.
Vzala jste si? kývne směrem dolů.
Vzala, přizná Nina.
I já. Je mi to trochu trapné, ale důchod však to znáte.
Nina přikývne. Zná to. A díky tomuto přiznání je ve výtahu najednou méně místa, ale zároveň je tady domov, ne tíha.
Čtvrtá středa už je téměř očekávaná. Nina Procházková si uvědomí, že ráno, když jde pro pečivo, hned hledí na parapet. Na něm stojí plech schovaný utěrkou a lístek: vezměte si. Pod utěrkou jsou malé makové koláčky.
U plechu stojí Věra, ta, co mluvila o pasti první středu. Teď má v ruce makovku, usmívá se.
Tak co, žádná sekta? rýpne Věra.
Nevypadá to tak, odpoví Nina Procházková.
Já myslela, že jste to vy, podívá se Věra pátravě. Vy jste totiž taková
Jaká?
No, nic vám neunikne, omluvně pokrčí rameny. Tak jsem si říkala, že pečete vy.
Nina se tiše rozesměje.
Já zvládnu akorát čaj.
Tak kdo tedy?
Nina pokrčí rameny. A najednou ji těší, že to neví. Je v tom pocit bezpečí: můžete přijmout dobro a nic nedlužit.
Ale pátou středu na parapetu nic není. Nina Procházková zavře byt na dva zámky, sejde do přízemí, zkontroluje obvyklé místo. Nic. Žádný pytlík, žádná krabice, žádný lístek. Jen leták z rozvozu pizzy a cizí ztracená rukavice.
Stojí chvíli, naslouchá domovnímu šumu. Někdo nahoře se hádá do telefonu, dole bouchly dveře. Nina vyjde ven. Na lavičce prázdno. Znepokojení uvnitř roste není to kvůli koláčům, ale spíš kvůli člověku, který je nosil. Jestli přestal, tak se asi něco stalo.
U vchodu postává strýček Karel, kouří, i když nad ním visí cedule Nekouřit.
Dneska nic není, prohodí, aniž by se ptal.
Není, odpoví Nina Procházková. Nevíte, kdo to dělal?
A kdo by věděl, típl cigaretu. Třeba ho to omrzelo. Třeba dostal chřipku.
Nebo nenajde slova.
Nebo, souhlasí.
Stojí mlčky. Nina si vzpomene na Galinu s léky, Tomáše s tvarohem v kapse, Světlanu, která říkala pro děti. Pro někoho ta středa znamenala něco víc než jen milé překvapení.
Zajdu za Galinou, usoudí Nina Procházková. Zeptám se, jak se jí daří.
To je správné, kývne Karel. Já se podívám za Mirkem z patnáctky. Včera tam byl rámus, teď je klid.
Nina vystoupá na osmé pěšky výtah zasekli mezi patry, jak bývá zvykem. Zaklepe na Galinu. Dveře se otevřou až po chvíli.
Nino? Galina je bledá, v županu a rozcuchaná. Co se děje?
Já jen tak, cítí Nina rozpačitost. Jak se máte?
Galina sklopí pohled.
Tlak. Včera sanitka, syn na směně a sousedka odjela k matce. Jsem tu sama.
Nina vstoupí, zuje boty, položí tašku na stoličku. Bytem voní léky a kysle otevřený kefír zůstal na stole. Na parapetu prázdná sklenka.
Měla byste něco sníst, řekne.
Nemám na to sílu ani chuť, mávne Galina rukou. A nic jsem neuvařila.
Nina otevře lednici. Je tam trochu: vajíčka, kousek másla, sklenice marmelády. Vezme vajíčka, rozpálí pánev. Postupuje automaticky, jako by vařila pro sebe, tím Galinu trochu zklidní.
Ty koláče ozve se najednou Galina tiše. To jsem pekla já.
Nina se otočí.
Vy?
Ano, usměje se Galina provinile. Bylo mi líp, když mám ruce nějak zaměstnané. A taky jsem nechtěla, aby se někdo vyptával. Pomoc nerada přijímám. Takhle jsem měla pocit, že ještě něco zvládnu sama.
Nině se stáhne hrdlo ne z lítosti, ale poznání. Také nerada žádá.
A dnes jste nemohla
Nemohla, kývne Galina. Točí se mi hlava, ani do obchodu jsem nedošla.
Nina postaví vejce s chlebem na stůl.
Jezte, řekne mile. A pokud jde o středy, něco vymyslíme.
Když vyjde, už se stmívá. Na chodbě stojí Karel.
Tak co?
Pekla to Galina z osmičky, oznámí Nina tiše. Není jí dobře. Je sama.
Karel hvízdne.
A já myslel, že tu blbne nějaká mladá.
Nina zajde domů a vezme telefon, který používá jednou týdně: syn a složenky. V panelákovém chatu, který spíš jen čte, najde tlačítko napsat.
Prsty se jí třesou, ale není to strach ví, že vykročí z vlastní ulity.
Sousedi, napíše. Střední pečení dělala paní Galina z osmičky. Teď je jí zle, potřebuje pomoc. Bez zbytečných řečí. Zítra jí dojdu na nákup. Kdo můžete, pište, co přinesete nebo koupíte.
Zkontroluje znění prosté, bez patosu a rozkazů. Odešle.
Odpovědi jsou rychlé. Věra: Po práci můžu nakoupit léky. Světlana: Převádím rovnou stokorun. Pavel: Zítra ráno můžu donést nákup. Další nabízí navařit polévku, někdo se ptá na tonometr.
Nina se dívá na displej a v ní něco taje zároveň má strach, aby se to celé nezvrhlo v plané povídání nebo zvědavost.
Ráno jde s nákupním seznamem do Tesca. Koupí krupici, mléko, chleba, banány, balíček čaje. Na pokladně doplní balíček sušenek ke kávě. Tašky jsou těžké. Venku ji doběhne Pavel.
Pomůžu vám, řekne a bere jeden pytlík; nese ho opatrně, jako by chápal, že to není jen nákup.
U dveří paní Galiny potkají Věru s taštičkou z lékárny. Věra zčervená, když spatří Ninu.
Já tady jsou prášky podle vašeho seznamu.
Děkuju, odpoví Nina.
Galina otevře a zprvu chce protestovat, což je znát podle zvednuté dlaně.
To nemusíte
Už jste pomohla vy nám, řekne klidně Nina. Teď je řada na nás. Bez řečí.
Galina ruku sklopí a tiše se rozpláče bez vzlyků, jako by z ní spadlo napětí posledních týdnů.
Další středu vystoupí Nina s plechem, přikrytým utěrkou. Pekla večer, vzpomínala, jak ji maminka učila konce koláčů. Nevyšlo to úplně úhledně, ale bylo to poctivé. Na lístek napíše: vezměte si. Pak ještě připíše: Pokud chcete, napište, co si dáte ke kávě příště.
Postaví plech na parapet a odstoupí. Srdce jí tluče jako při zkoušce. Nechce z toho dělat povinnost, ale už se jí nechce vrátit zpátky ke stěnám mlčení.
Po půl hodině vyjde znovu, jako náhodou. Na plechu je pár koláčků. Vedle složený lístek. Nina jej rozloží.
Děkuji. Můžete udělat příště bez cukru? Maminka má cukrovku, je naškrabáno rozházeně.
Pečlivě uloží lístek do kapsy. V tu chvíli vybíhá po schodech Tomáš. Uvidí ji, zastaví se.
To jste teď vy? zeptá se.
Ne jenom já, odpoví Nina. Střídáme se.
Tomáš kývne, vezme koláček, a než zmizí, poví tiše:
Můžu sbírat vzkazy. Stejně běhám po schodech.
Tak jo, usměje se Nina.
Večer zajde za Galinou. Galina už sedí u okna v šátku, působí živěji.
Myslela jsem, že přestanete, řekne, když Nina položí na stůl sáček s jablky.
Jen to uděláme jinak, vysvětlí. Ať to nespadne na jednoho.
Galina se usměje a podá malé poznámkové knížky.
Já si tu psala recepty. Vezměte si je. Možná se budou hodit.
Nina vezme sešitek, papír je od rukou teplý.
Určitě, řekne.
Když vyjde do chodby, na parapetu už leží nový lístek, přichycený magnetem od starého zvonku. Příští středu donesu jabkový štrúdl, stojí tam velkými písmeny.
Nina neví, kdo to napsal. A to je zase dobře. Tentokrát anonymita nerozděluje lidi, ale dovoluje jim neřešit. A když se někomu daří špatně, dveře už nejsou tak těžké, aby na ně zaklepal.