Opustil mě samotnou u slavnostně prostřeného stolu a utekl slavit s kamarády do garáže – Příběh jedn…

Dobré zprávy

Nechal mě samotnou u slavnostně prostřeného stolu a utekl slavit s kamarády do garáže.

Opravdu teď odejdeš? Jen tak prostě vstaneš a odejdeš? hlas Aleny se zachvěl, ale snažila se, aby v něm místo ublíženosti byla pevnost.

Petr ztuhl na prahu předsíně, už měl jednu ruku v rukávu své staré větrovky. Na nohou neměl domácí bačkory, ale špinavé tenisky, které si brával, když vyrážel šťourat se pod kapotou. Z kuchyně se linula omamná vůně pečené kachny s jablky jídla, na které je třeba čtyři hodiny času a trpělivosti. V obýváku na vyšívaném ubrusu prosvítal křišťál, misek se saláty bylo tolik, kolik jich Alena připravovala už od rána, každou zeleninu krájela do dokonalých kostiček.

Ale nezačínej, Alčo, jo? Petr se ušklíbl, jako by ho zabolel zub. Kluci volali. Oldovi odešel karburátor, zůstal stát, potřebuje pomoct. Jsme zpátky raz dva. Hodina, maximálně hodina a půl. Vrátím se, všechno oslavíme. Ta tvoje kachna ani nevychladne.

Oldovi odchází karburátor každé pátek v sedm večer, pronesla ledově Alena, opřená ramenem o zárubeň. Petře, dneska je deset let, co jsme se vzali. Vzala jsem si volno, přišla domů dřív. Koupila jsem tvoje oblíbené víno, stálo skoro polovinu mé výplaty. Vzala jsem si to tvoje šaty… a ty jdeš do garáže?

Petr si konečně oblékl bundu a začal si nervózně prohmatávat kapsy, hledal klíče od auta.

Přeháníš to. Jen stroj potřebuje pomoc. Chlapská solidarita, chápeš? Kdyby se to stalo mně, Olda by taky přijel. Nebuď sobec. Nejsme v restauraci, jdu dělat něco užitečnýho. Nebuď naštvaná, budu zpět co nevidět.

Letmo ji políbil na tvář rychle, chladně, na útěku a dveře zaklaply. Klapnutí zámku se v tichu bytu rozlehlo jako výstřel.

Alena zůstala stát v předsíni. Zrcadlo odráželo ženu upravenou, s vyčesaným účesem v modrých šatech, které lichotily a skrývaly nedostatky. Jen oči měla bez jiskry.

Pomalu vešla do kuchyně. Trouba už vypnula sama od sebe, ale uvnitř ještě syčel tuk. Vyjmula těžký pekáč. Kachna vyšla výborně: zlatavá kůžička, vůně jablek a koření mistrovský kousek, který teď nikomu nebyl k ničemu.

Přenesla kachnu do obýváku na stůl, posadila se k prostřenému stolu. Dvě talíře, dva sklenky, svíčky, které nestihla ani zapálit. V tom bytě byla taková tma, až uši pálily. Od sousedů za stěnou běžela televize, nějaký moderátor monotónně četl zprávy, a zde, v jejím soukromém světě, byla pouze prázdnota.

Jasně, za hodinu se nevrátí. Ani za dvě. Garáž je bermudský trojúhelník. Tam čas plyne jinak. Nejdřív zkouknou karburátor, pak se ukáže, že to není ono, někdo vytáhne půllitr piva na žízeň, pak přijde Franta z vedlejšího boxu, buď s novým vnoučetem, nebo mu utekla kočka a jede to.

Alena si nalila víno. Červené, plné, trpké. Polkla doušek. Pak odřízla kus kachny rovnou nohu, tu nejlepší část. Kousala ji bezmyšlenkovitě, necítila žádnou chuť. Všechno naplňoval ledový, chladný klid. Jakoby těžký závoj, co jí léta clonil zrak, konečně spadl.

Bylo to poprvé?

Na její narozeniny před rokem přišel Petr se zpožděním tři hodiny, protože musel pomoci mámě stěhovat gauč. Dodávku mohli objednat za tisíce korun. Ale Petr prohlásil: Nač platit, když mám ruce? Dorazil propocený, špinavý, rozmrzený a celý večer si stěžoval na rozhozená záda.

A předminulé léto? Měli jet na dovolenou, zájezd zaplacený předem. Den před odjezdem půjčil půlku úspor zase Oldovi, ten potřebuje splácet úvěr. Jsme kamarádi, vrátí, říkával Petr. Olda vracel po kouskách půl roku, a na dovolené seděli v pokoji a jedli instantní nudle místo kaváren a výletů.

Alena pohleděla na prázdný talíř naproti. Deset let. Cínová svatba. Prý je cín ohebný, ale ohýbán pořád na stejnou stranu jednou prostě praskne.

Dojedla kachnu, přílohy se nedotkla. Zhasla nezapálené svíčky, začala sklízet stůl. Saláty schovala do lednice, víno zazátkovala. Špinavé nádobí poskládala do myčky ale nespustila ji.

O půlnoci byl Petrovo mobil nedostupný. Ve dvě ráno blikla zpráva: Uživatel je opět online. Nevolala. Převlékla se do pyžama, lehla a zhasla světlo. Spánek však nepřicházel. S očima otevřenýma naslouchala, jak v domě jezdí výtah.

Klíč v zámku cvakl kolem půl čtvrté. Petr se snažil být neslyšný, ale každé zašustění v nočním tichu znělo jako výbuch. Zakopnul o botník, tlumeně zaklel, dlouho šustil bundou a džíny tahal dolů. Táhl z něj zápach laciného cigára, strojního oleje a zbytků alkoholu. Typická garážová směska nezaměnitelná.

Zalezl pod peřinu a pokusil se ji obejmout.

Spíš? zašeptal směrem k jejím zádům, z dechu byl cítit zvětralý alkohol. Alčo, promiň. Tam se stalo… Olda neměl karburátor, rovnou celý motor mu zarachotil. Museli jsme půl auta rozebrat. Ruce samý olej, nemohl jsem ho nechat. Mobil se vybil, nabíječku jsem neměl.

Alena se odtáhla na samý okraj manželské postele.

Nedotýkej se mě, řekla tiše.

Ale neblbni už. Jsem doma, živej, zdravej. Rozumíš, jen se to protáhlo. Zítra, teda vlastně dnes, si to oslavíme. Koupíme dort…

Za minutu už usínal a spokojeně chrápal. Alena si vzala polštář a přikrývku, odešla spát na gauč v obýváku, kde stále slabě voněla kachna vůně nenaplněného svátku.

Ráno nezačalo omluvami, ale výčitkami. Petr vylezl z ložnice až kolem poledne, zmačkaný, s nateklým obličejem. Alena seděla u stolu s kávou, prohlížela pracovní e-maily v notebooku.

Co, žádná snídaně nebude? zeptal se, když otevíral ledničku a šmejdil mezi policemi. Jé, zbyly saláty. Supr. A kachna kde?

V lednici, v misce, odpověděla Alena, oči nespouštěla z monitoru.

Ohřeješ? Mám děsnou kocovinu, potřebuju pořádnou snídani.

Alena pomalu zaklapla notebook.

Ne.

Co ne?

Neohřeju. Máš přece ruce. Ty zlatý, co jimi včera půl auta opravoval Oldovi. Tak je použij.

Petr se na ni překvapeně otočil. Obvykle po hádkách dělala Alena uraženou jen pár hodin, ale nakonec stejně dál plnila své povinnosti: jídlo, úklid, servis. Scénář byl jasný on zkazí, ona se urazí, on koupí čokoládu nebo něco řekne, ona odpustí.

Ty jsi fakt pořád naštvaná? Vysvětlil jsem ti to. Nečekaná situace. Kamarádství v nouzi. Máš rozum, chápeš to. Nemůžeš držet chlapa na řetězu.

Nedržím řekla klidně. Jsi úplně svobodný. A já taky. Nemám povinnost tě obskakovat po opici.

To nebyla žádná opice, ale oprava! rozčilil se, vyndal misku a začal jíst rovnou lžící. Jsi fakt poslední dobou divná. Nechyběj ti vitamíny? Nebo máš svý dny?

Alena se na něj dívala dlouze, pečlivě. Jako by ho teprve teď opravdu viděla. Tenhle muž, který srká bramborový salát a drobí na ubrus, je její manžel. Tomu věřila svůj život. Vzpomněla si, že byt, ve kterém jsou, zdědila po babičce, Petr je v něm jen přihlášený. Rekonstrukci platili prý spolu, ale upřímně většinu pokryla ona, protože Petr jednou nemá zakázky, jindy se rozbil nástroj, případně pomáhá matce.

Petře, řekla velmi tiše. Kde jsou peníze, co jsme si schovávali na nová okna?

Zakuckal se salátem.

Jak kde? No ve šperkovnici přece, kde jinde.

Tam nejsou. Dnes ráno jsem kontrolovala. Prázdno. Padesát tisíc zmizelo.

Sklonil oči, uši mu rudly.

Jo… Já je včera vzal. Když jsem jel k Oldovi. Bylo potřeba koupit drahý díl, urgentně. Půjčil jsem mu. Vrátí mi to z výplaty.

Ty jsi bez mého vědomí vytáhl padesát tisíc z naší společné úspory a půjčil je Oldovi na jeho rozbité auto? Když jsme na ta okna šetřili půl roku, abychom v zimě nezmrzli?

Děláš zbytečný drama kvůli penězům, vztekle odhodil lžíci. Vrátí! Dál slovo chlapa. A vůbec, tady jsem chlap já, já řeším rodinné finance. Nebudu se ptát manželky na každou matičku!

Měl bys, když bereš prachy ze společného. Zvlášť když do toho společného dávám sedmdesát procent já.

Teď mi to budeš předhazovat? zúžil oči. Peníze? To je bídné, Aleno. Myslel jsem, že jsi něco víc. Jsi hamižná. Dřív ses taková nebyla.

Vstal, třískl židlí a odešel do pokoje. Za chvíli zněla televize, hlasitěji než obvykle na důkaz, že ho její výtky vůbec nezajímají.

Alena seděla v kuchyni a cítila, jak v ní praská poslední struna, co celá ta chabá stavba, zvaná rodina, držela pohromadě. Náhle si uvědomila, že okna měnit nebudou. A ani peníze od Oldy nedostane zpět vždyť má pořád nějaké půjčky, alimenty, nebo přijde jiné neštěstí. A Petr bude pořád zachraňovat kamarády na její úkor, zatímco ona šetří na obědech a krémech.

Celý týden žili v režimu studené války. Komunikovali úsporně, pouze ohledně nezbytných věcí. Petr se choval, jako by byl on oběť jejího věčného peskování, a Alena protivná manželka, co ho ničí kvůli maličkostem. Odcházel z práce pozdě, večer snědl, co našel, a usínal obrácený ke stěně.

Ve čtvrtek dorazil domů překvapivě brzy a v dobré náladě. Nesl pugét chryzantém těch levných, co prodávají babičky u metra.

Alčo, už nebuď naštvaná, podával jí květiny. Smír?

Alena vzala květiny, dala je do vázy.

Smír, odpověděla už naprosto vyhasle. Už jí bylo všechno jedno. V hlavě se dávno zrodil plán.

Paráda! zaradoval se Petr. Už mě nebaví tahle atmosféra. Hele, v sobotu mám narozeniny, pamatuješ?

Pamatuju.

Myslel jsem si… Nechci hospodu, drahé a stejně tam není útulno. Uděláme to doma? Pozvu kluky, Oldu s manželkou, Tondy. Je nás šest, sedm. Ty jsi přece hostitelka každým coulem, nachystáš stůl, jak to umíš? Maso na francouzský způsob, saláty, chlebíčky. Prostě jak doma. Všichni tvoje jídlo chválí.

Alena pohlédla Petrovi do očí. Neviděla v nich ani stín pochybnosti. Věřil, že i po tom všem, co jí provedl, po tom, jak rozfofroval peníze na okna, po týdnech ignorace, má povinnost vařit pro jeho kamarády a celé to odmakat.

Dobře, usmála se. Úsměv byl zvláštní, ale Petr to nevnímal. Pozvi je. V sobotu na druhou.

To je moje holka! chtěl ji obejmout, ale ona elegantně uhla pod záminkou narovnání ubrusu. Věděl jsem, že jsi poklad. Sepiš seznam nákupu? Koupím všechno.

Netřeba. Zařídím to sama. Chci překvapit. Ty přece miluješ překvápka.

Jasně! rozzářil se. Jdu to říct klukům.

Pátek proběhl klidně. Alena opravdu vyrazila na nákup, vrátila se s taškami. Petr zkoušel nenápadně nahlédnout, ona ho však odháněla slovy: Nekoukej, překvapení. Celý večer něco dělala v kuchyni, cinkaly hrnce, ale dveře držela zavřené. Vůně se šířila… podivná. Ne typická pro pečení spíš cosi mdlého a vařeného. Petr se uklidnil: asi nějaká příprava na složitá jídla.

Sobota. Ráno. Petr se těšil na oslavu. Alena už byla na nohou, upravená, nalíčená, v kalhotovém kostýmu.

Proč jsi jako do práce? divil se. Čekal jsem, že si vezmeš ty červené šaty.

Takhle je mi pohodlněji, odvětila. Hosté dorazí za chvíli?

Jo, za hodinu jsou tu. Olda volal, už vyrážejí. Skáknu do sprchy.

Když se vynořil, nastrojený, zazvonili hosté u domovních dveří a Petr je pustil nahoru. Do bytu vpadla rozjařená parta s taškami, v nichž cinkalo pivo a lahve.

Všechno nejlepší, chlape! hulákal Olda, plácaje Petra po zádech. Tak ukaž, čím tě Alenka dneska pohostí! Zatím tu nic nevoní, máte fakt dobrou digestoř!

Přešli do obýváku a zůstali stát.

Na stole, stejném slavnostním ubruse, bylo vše jako vždy vyladěné talíře, příbory, ubrousky. Jen to jídlo…

Uprostřed, na největší míse, se tyčila hora nejlacinějších mražených knedlí Studentské, slepených v jeden blok. Okolo misky se studenými instantními nudlemi, zvětšenými a bez chuti. Místo domácí šunky nebo masíčka silné plátky nejlevnější salámové turistické, z poloviny ještě v igelitu. V pohárcích načatý tvrdý chléb a otevřené konzervy s rybičkami v rajčatě, přímo v plechu.

Co tohle je? hlas Petrovi přeskočil. Otočil se zoufale ke stolu. Alenko, to je nějakej fór? Kde je maso? Kde jsou saláty?

V pokoji zavládlo ticho. Olda těkal pohledem z knedlí na Petra a pak na Alenu. Oldova žena jen stiskla rty.

Alena vstoupila do středu místnosti. Držela se rovně, klidně, slavnostně.

Tohle je, Petře, slavnostní oběd ve stylu Garáž. Vždyť v garáži trávíš víc času než doma. Tak jsem se rozhodla ti sem ten tvůj svět přenést. Jezte si, pánové. Přesně tohle si váš klubík zaslouží.

Jsi normální? zasyčel Petr, rudý až za ušima. Takhle mě ponižuješ před přáteli? Ukliď to a přines normální jídlo! Vždyť jsem tě slyšel včera vařit!

To jsem si vařila jídlo na příští týden. Je v krabičkách v lednici. Tohle je pro vás. A mimochodem, za tvoje peníze, co zbyly v pokladnici.

Olda si odkašlal.

Hele, Petře, my radši půjdeme. To je nějaké trapné…

Stůjte! zařval Petr. Nikdo nikam nejde. Alena to zařídí. Viď, Alčo? Dones nám normální jídlo, omluvíš se hostům a je to smazaný. Nebo…

Nebo co? zvědavě se zeptala Alena.

Nebo už nevím, co udělám. Zapomínáš, ženská, kdo je tady pán domu. Moji hosté!

Tvoje domácnost? Alena se zasmála, její smích byl tvrdý a ostrý. Dobře, upřesníme si právní stav, když už to řešíme před svědky. Byt je v mém osobním vlastnictví. Dostala jsem jej od babičky tři roky před svatbou. Podle českého zákoníku majetek získaný darem a před svatbou zůstává výlučně mně. Ty jsi tu jen hlášený. Užívání neznamená vlastnictví.

Petr byl v šoku. Nikdy ji neslyšel takhle mluvit. Vždycky mluvila jen o receptech, slevách a dovolených.

Co blázníš? Dělali jsme tu rekonstrukci! Dlažbu jsem kladl já!

Dlažbu položil řemeslník, kterému jsem zaplatila z prémie mám vše v účtech a smlouvách. Tvůj přínos byly dva pytle cementu. A pak týden piva. Kdybys to cpal k soudu, možná získáš na vyrovnání nějakou kompenzaci, ale podíl na bytě ne. Navíc jsi opakovaně vytahoval peníze na vlastní potřeby.

Jdi do háje! zařval, ztrácejíc rozum. Zavolám policajty! Že tu vyšiluješ!

Klidně volej, kývla. A zatím si vezmi věci.

Dveře ložnice otevřela, vystrnadila dva nacpané kufry.

Všechno je tam. Oblečení, boty, nářadí, i tvůj hrnek.

Hosté začali vycouvávat ke dveřím. Oldova žena už si nazouvala boty, táhla ho za rukáv.

Petře, počkáme před domem, zamumlal Olda a vyklouzl ven. Ostatní ho následovali.

Petr zůstal stát s kufry a chladnými knedlemi a užaslý.

Ty to myslíš vážně? zeptal se už tiše, zloba zmizela. Alčo, přehnali jsme to oba. Chceš, abych klekl? Byl jsem magor, uznávám! Vydělal si to, vrátím to! Kam mám jít? K mámě do garsonky?

To je tvůj problém, Petře. Jsi dospělý. Máš přátele, garáž, auto s novým motorem. Žij, jak chceš. Ale tady ne.

Alenko, budeš toho litovat! začal znovu, když poznal, že přemlouvání nemá smysl. Koho budeš ve skoro čtyřiceti zajímat? Rozvedená! Najdu si mladší za týden! Ty tu shniješ s kočkama!

Riziko přijímám, odpověděla klidně a otevřela vstupní dveře. Můžeš jít.

Petr popadl kufry, v obličeji nenávist, zlost. Svině! Lakomá mrcha! Však si to stejně vysoudím! Televize je moje!

Televizi jsem koupila na úvěr, běží psaná na mě a já ji splácím. Výpisy mám. Odejdi, Petře. A klíče nech na stolku.

Váhal, ale při pohledu na rozhodný výraz odhodil klíče na podlahu.

Užij si barák!

Vytáhl kufry na chodbu. Dveře zabouchla.

Alena dvakrát otočila zámkem, dala na řetízek. Opřela se zády o chladný kov, zavřela oči. Srdce jí bušilo, ruce se třásly, ale slzy nepřišly. Přišel zvláštní pocit lehkosti jako by konečně shodila desetileté břemeno a pochopila, co vlastně znamená být svobodná.

Vrátila se do pokoje. Sebrala ubrus s knedlemi, nudlemi a laciným salámem a narvala vše do velkého pytle. Neřešila to a vyhodila. Otevřela okno, aby vyvětrala zbytek rybího i pánského odéru.

Potom vytáhla z lednice láhev vína tu nedopitou z výročí. Nalila si sklenku. Usadila se do křesla.

Mobil zablikal. Maminka psala: Dceruško, jak slavíte? Je Petr spokojený?

Alena odepsala: Oslava proběhla perfektně, mami. Nejhezčí narozeniny jeho života. A první den mého nového života.

Zítra nechá vyměnit zámky. V pondělí podá žádost o rozvod. Nebude to lehké. Čekají ji výkřiky, vyhrožování i tahanice kvůli příborům. Ale to už jí bylo jedno. Dnes poprvé za mnoho let nevečeřela sama. Večeřela se sebou s chytrou, silnou a svobodnou ženou, kterou v sobě konečně našla a začala si jí vážit.

Rate article
Add a comment