Středa na dvoře

Středa na dvoře

Na lavičce u třetího vchodu ležel igelitový sáček, pevně zavázaný, a na něm bílý lístek přilepený lepící páskou: Vemte si. Paní Bohumila Ryšavá se zastavila s nákupní taškou v ruce, jako by ji někdo zavolal. Sáček byl příliš úhledný na odpadky a příliš cizí pro náš dvůr, kde cizí věci dlouho nevydržely.

Zastavila se na schodku, aby si balíček prohlédla, aniž by se ho dotkla. Pod celofánem se rýsovaly kulaté koláčky, ještě vlažné obal byl orosený. Dveře vchodu bouchly a vyběhla Lenka z pátého bytu, mladá holka se sluchátky, a taky se zastavila.

To je jako návnada? zeptala se Lenka a sundala jedno sluchátko.

Odkud já to mám vědět, pokrčila Bohumila rameny. Třeba se někdo spletl.

Lenka si odfrkla, rozhlédla se po oknech. V přízemí zatažené závěsy, ve druhém patře někdo pootevřeným oknem po očku sledoval scénu. Dvůr žil svou známou ostražitostí všichni slyší, ale dělají, že ne.

Přihnal se Tomáš, poslíček, co bydlel u prababičky ve čtvrtém patře. Byl vždycky v poklusu a mluvil za běhu.

Jé, super! řekl, už natahoval ruku.

Nesahej na to, přerušila ho Lenka rychle. Však nikdy nevíš.

Tomáš ruku stáhl, jako by se spálil.

Ale notak, však je tam cedulka.

Cedulka může být kdeco, bručela Bohumila, až ji překvapilo, jak snadno jí to ze rtů sklouzlo. Věcí podezřívat lidi neměla ráda, ale dvůr učil: lepší se někdy neplést.

Postáli ještě chvíli, každý nakonec odešel: Lenka zamířila k popelnicím, jako kdyby na něco spěchala, Tomáš mávnul a zmizel v průjezdu. Bohumila šla domů, ale u každého okna na schodišti se ohlížela. Sáček zůstával na lavičce, jako nevyřčená otázka.

Večer, když šla Bohumila vynést odpadky, byl už pryč. Zbyla jen páska po cedulce a Bohumila překvapeně ucítila nepříjemné zklamání jako by se něco důležitého nestalo.

Další týden, ve středu, se sáček objevil znovu. Tentokrát ne na lavičce, ale na parapetu mezi přízemím a prvním patrem, kam se občas dávaly nepotřebné zavařovačky nebo letáky. Lístek byl stejný: Vemte si. Bohumila se vracela z polikliniky, unavená, s papírkem v kapse a hlavou ztěžklou po dlouhém čekání. Zastavila se v sáčku byl koláč, rozdělený na osm přesných kusů, každý zabalený do ubrousku.

Na chodbě už stála sousedka ze šestého bytu, Stanislava, účetní s věčnou taškou.

Všimla jste si toho? ptala se Stanislava tiše, jako v kostele. Zase tu něco je.

Všimla, odpověděla Bohumila.

To bude nějaká sekta, usmála se Stanislava, ale v očích vážná.

Bohumila chtěla pronést něco uklidňujícího, ale nenašla slova. Jen tam stála a myslela na to, že někdo věnoval večer zadělávání těsta, plnil náplň, krájel a balil. Bylo to lidské, ne past.

Stanislava si rychle uzmula jeden kus a schovala ho do tašky. Já pro děti, zamumlala a rychle odešla.

Bohumila zůstala. Také by si mohla vzít, ale ozvala se stará zásada: nebrat, když neví, komu poděkovat. Připadala jí vděčnost bez adresáta jako prázdné slovo.

Za hodinu, když šla znovu kolem, zbyly na parapetu dva kusy koláče. Stál tam soused Karel ze druhého vchodu, ten co pořád opravoval zvonky a nadával na správce.

Tak co, Bohuňo, povídá, zase tu máme dobročinnost.

Možná prostě někdo rád peče, mávla Bohumila rukou.

Peče a mlčí, zavrtěl hlavou soused. Divnéale chutné, povídali.

Vzal kousek neschovával to, zakousl se přímo na chodbě. Převaloval ho na jazyku jako odborník.

Jablko se skořicí, zhodnotil. Tohle není z krámu.

Bohumila se pousmála, a bylo v tom víc úlevy než radosti.

Třetí středa přinesla malé tvarohové koláčky stály naaranžované v krabici od bot, vyložené papírem na pečení. Lístek tentokrát napsaný na útržku linkovaného papíru: Vemte si, prosím. To prosím se Bohumily dotklo ještě víc než samotné koláčky.

Ráno, když šla pro mléko, u krabice stál kluk z devátého bytu, Vít, hubený, v uniformě od školy, s batohem. Jen tam stál a díval se, jako by měl strach.

Vem si, řekla Bohumila.

A co když… když nesmím? váhal.

Vždyť je to na lístku.

Vzal jeden koláček a rychle ho strčil do kapsy. Kapsa se ihned vyboulila.

Děkuju, zamumlal směrem od ní a rychle zmizel.

Bohumila zůstala. Vzala si jeden koláček poprvé. Prsty cítily teplo skrz papír. Doma si uvařila čaj, vytáhla talířek. Koláček byl měkký, náplň sladká, s rozinkami. Nechutnala myslela si, jak je v domě najednou cítit někdo neviditelný, kdo o ostatních ví a myslí na ně.

Toho večera jela v domě výtahem s paní Alenou z osmičky. Ta v ruce tašku s léky.

Vzala jste si? kývla dolů.

Vzal jsem, přiznala Bohumila.

Já taky, povzdechla Alena. Trochu se stydím, ale co se dá dělat. Penze vždyť víte.

Bohumila kývla. Věděla. A díky tomu bylo ve výtahu těsněji, ale zároveň domácky.

Čtvrtá středa už byla téměř očekávaná. Bohumila si uvědomila, že ráno, když jde pro chleba, už se automaticky dívá na parapet. Stál tam plech, přikrytý utěrkou, a lístek: Vemte si. Pod utěrkou drobné makové buchtičky.

U plechu stála Lenka, kdysi první kdo mluvil o pasti. Teď držela buchtu a usmívala se.

Tak co, není to nějaká sekta? ptala se.

Vypadá to, že ne, smála se Bohumila.

Myslela jsem, že jste to vy, dívala se na ni Lenka. Vy jste taková…

Jaká?

No, vy si vždycky všechno všimnete, zarazila se Lenka. Tak jsem myslela, že vy pečete.

Bohumila se zasmála.

Já umím jen čaj.

Tak kdo tedy?

Bohumila pokrčila rameny. Najednou jí přišlo příjemné nevědět. Bylo v tom něco bezpečného: přijmout dobro, aniž by vznikl dluh.

Jenže pátou středu bylo prázdno. Bohumila zamkla byt na dva západy, sešla dolů a ohlédla se na obvyklé místo. Nic. Žádný sáček, krabice, cedulka. Jen reklama na rozvoz pizzy a zapomenutá rukavice.

Zastavila se na chvíli a poslouchala vchodu. Nahoře někdo křičel do telefonu, dole bouchly dveře. Bohumila vyšla na dvůr. Lavička byla prázdná. Přepadl ji zvláštní neklid ne kvůli pečivu, ale kvůli tomu člověku, kdo ho nosil. Jestli přestal, něco se asi stalo.

U vchodu postával soused Karel, kouřil, i když byla na dveřích cedulka nekouřit.

Dneska nic, řekl bez ptaní.

Nic, přikývla Bohumila. Nezjistil jste, kdo to byl?

Kdo by věděl, zadupal cigaretu o obrubník. Třeba už ho to nebavilo. Nebo onemocněl.

Nebo…, nedopověděla Bohumila.

Nebo, souhlasil Karel.

Chvíli mlčeli. Bohumile se vybavila Alena s léky, Vít, co schovával koláček, Stanislava, která říkala pro děti. Pro někoho ta středa nebyla jen milým zpestřením.

Zajdu za Alenou, řekla pak Bohumila. Mrknu, jak je na tom.

Správně, kývl Karel. Já zajdu za Františkem z patnáctky. Včera byl hlučný a teď je ticho.

Bohumila šla pěšky až do osmého výtah zase stál mezi patry, jak to bývalo. Zaklepala na dveře u Aleny. Ty se otevřely pomalu.

Bohumilo? Alena byla bledá, v županu a rozcuchaná. Stalo se něco?

Jen tak, jak se máte? Bohumile ta věta přišla náhle neohrabaná.

Alena sklopila oči. Tlak. Včera byla sanitka. Syn na služební cestě, sousedka odjela k matce. Jsem tu sama.

Bohumila vešla, zoutala boty, postavila tašku na stoličku. V bytě vonělo po lécích a nakyslém kefíru. Na parapetu stál prázdný hrnek.

Měla byste něco sníst, poznamenala Bohumila.

Nemám chuť. Ani jsem nevařila.

Otevřela lednici. Zůstalo tam vejce, kousek másla, zavařenina. Vyndala vejce, postavila pánev, zapnula sporák. Dělala všechno, jak byla zvyklá možná právě proto už Alena nevypadala tak bezmocně.

Ty koláčky… přerušila najednou Alena ticho. To jsem pekla já.

Bohumila se otočila.

Vy?

Ano, usmála se rozpačitě Alena. Ruce mi dávají klid. A říkala jsem si, když to nechám venku, nikdo se nebude ptát. Pomoc moc ráda nemám. Ale takhle… jsem měla pocit, že přeci jen něco zvládnu.

Bohumile stisklo hrdlo. Ne z lítosti, ale z pochopení. Ani ona nechtěla nikdy žádat.

A dnes? pochopila Bohumila.

Dnes už nešlo, přikývla Alena. Točili se mi vidiny, sotva jsem došla pro léky.

Bohumila před ní postavila talíř s míchanými vejci a kouskem chleba.

Jezte, řekla. Na středy něco vymyslíme.

Když vyšla ven, byl už večer. Na chodbě stál soused Karel.

Tak co? ptá se.

Byla to Alena z osmičky, řekla Bohumila. Je špatně. Má tlak, je sama.

Soused hvízdl.

Tak to jsem myslel, že to dělá někdo z mladých.

Doma si Bohumila sedla, vzala telefon, který používala jen na volání syna a placení složenek. V domovním chatu, který jen četla, našla poprvé odvahu napsat.

Sousedé koláčky pekla Alena z 8. Je jí zle, potřebuje pomoc. Žádné podrobnosti. Zítra jí donesu něco k jídlu. Kdo může, napište, s čím přijdete nebo co koupíte.

Znovu si zprávu přečetla. Byla prostá, bez lítosti, bez rozkazování. Odeslala ji.

Odpovědi přicházely hned. Lenka psala: Po práci mohu koupit léky. Stanislava: Pošlu peníze na účet, napište kolik. Tomáš: Zítra ráno vezmu nákup, když bude potřeba. Někdo se nabídl uvařit polévku, další se ptal, zda nepotřebuje tlakoměr.

Bohumila držela mobil a uvnitř cítila, jak se jí něco roztává. Ale taky strach: jestli se to nezmění na plané povídání.

Druhý den šla na nákup se seznamem: koupila jáhly, mléko, chleba, banány, čaj. U pokladny přihodila ještě balíček sušenek, aby bylo ke kávě. Tašky byly těžké. Venku ji doběhl Tomáš.

Pomůžu vám, řekl, a už bral jednu tašku.

Kelímek nesl opatrně, jako by přitom věděl, že nejde jen o věci.

U dveří k Aleně se potkali s Lenkou s taškou z lékárny. Lenka zrudla, jakmile uviděla Bohumilu.

Já přinesla jsem, co jste psali.

Děkuju, přikývla Bohumila.

Alena otevřela neochotně poznala, že by ráda odmítla. Zvedla ruku.

Netřeba, sama to zvládnu…

Vy už jste udělala dost, řekla tiše Bohumila. Teď je řada na nás. Tak bez řečí.

Alena ruku spustila a tiše se rozplakala bez vzlyků, prostě jako by z ní spadlo napětí těch týdnů.

Za týden, ve středu, Bohumila vyšla na chodbu s plechem koláče, přikrytým utěrkou. Pekla večer, dlouho, vzpomněla si, jak ji máma učila zadělávat těsto. Nebylo to dokonalé, ale poctivé. Na lístek napsala: Vemte si. Pak přidala: Pokud chcete, nechte vzkaz, co byste si přáli ke kávě na příště.

Plech postavila na parapet a odstoupila. Srdce jí bušilo, jako před zkouškou. Nechtěla, aby to byla povinnost, ale nechtěla už mlčet.

Za půl hodiny šla znovu kolem na plechu už leželo jen pár koláčků. Vedle složený papírek. Bohumila ho rozbalila.

Děkujeme. Můžete bez cukru? Maminka má cukrovku, stálo tam kostrbatou rukou.

Složila vzkaz a zasunula do kapsy županu. Zrovna po schodech šel Vít. Zahlédl ji.

Teď pečete vy? zeptal se.

Nejen já, usmála se Bohumila. Budeme se střídat.

Vít kývl a vzal si koláček. Dřív než odběhl, dodal:

Já můžu sbírat vzkazy. Po schodech musím běhat tak jako tak.

Domluveno, odpověděla Bohumila.

Večer zašla za Alenou. Ta už seděla u okna, s šátkem na hlavě, vypadala o dost lépe.

Myslela jsem, že to skončí, řekla Alena, když Bohumila položila na stůl jablka.

Uděláme si to po svém, řekla Bohumila. Ať na to není jeden člověk.

Alena se pousmála a podala jí malý sešit.

Psala jsem si sem recepty. Vezměte si, třeba se budou hodit.

Bohumila převzala sešit. Papír byl teplý z jejích rukou.

Hodí se, přikývla.

Když pak vyšla ven, na parapetu už ležel nový vzkaz, přichycený magnetem od starého zvonku. Příští středu upeču šarlotu, bylo tam.

Bohumila nevěděla, kdo to psal, a bylo to dobře. Anonymita už neoddělovala, ale nechávala lidem právo nevysvětlovat. A když bylo někomu zle, už nebyly dveře tak těžké, že by na ně nešlo zaklepat.

Rate article
Add a comment