Všechno, co se děje, je k lepšímu Ingrid Viktorie je silná a úspěšná matka, která svou dceru Vladan…

Dobré zprávy

Víš, Pavlo, jednou bych ti ráda převyprávěla příběh o Lence a její mamince Evě. Je to fakt příběh jak vystřižený z českého života. Tak poslouchej.

Eva byla taková ta typická silná žena, co celý život budovala svůj úspěch a chtěla, aby její dcera Lenka šla v jejích stopách. Všechno dělala pro ni, ale byla u toho až moc přísná. Lenka mamku milovala a dělala všechno podle ní, aby ji nezklamala.

“No Lenko,” říkala s důrazem Eva, “jestli chceš v životě něco dokázat, musíš jít přesně tou cestou, jakou jsem ti vytyčila. Ani se neodchyl, jasný?!”

“Ano, mami,” odpovídala Lenka, protože prostě nechtěla mámě odporovat. Eva v ní viděla budoucí miss dokonalost, jenže čím byla Lenka starší, tím víc se jí to nějak nedařilo.

Jako malá často upadla, něco rozbila, ušpinila se. Ale ve škole byla samá jednička. Protože věděla, že kdyby dostala trojku, pro mamku by to byla katastrofa. “No Lenko, to je ostuda. Trojka? Ty si nás s tátou nevážíš? Koukej to rychle napravit!” spustila by Evička.

Lenka poslušně kývala hlavou: “Dobře, mami, já to opravím.” Sice si v duchu říkala, že to byla jen jedna trojka, navíc omylem, ale odporovat se bála. Eva vždycky trvala na tom, že Lenka musí být lepší než ostatní.

Hrozně ji to stresovalo, ale vždycky všechno opravila na jedničku. Školu dokončila se zlatým maturitním vysvědčením, jak jinak. Eva byla hrdá, když se Lenka bez problémů dostala na Masarykovu univerzitu v Brně. “No vidíš, holka, jsem na tebe pyšná. Jen tak dál.”

Eva měla stavební firmu, fakt chlapský byznys, ale vedla to s takovým přehledem, že se jí všichni muži divili. Bylo jasný, že si dceru po škole přibere k sobě do firmy.

Lenka sice občas snila o útěku do Prahy, kde by studovala a žila svým životem, ale to neprošlo. “Nikdy! Zůstaneš doma, budeš pod mým dohledem a půjdeš na naši vysokou v Brně, žádná Praha,” řekla mamka rozhodně.

Lenka, i když by si ráda našla vlastní cestu, poslechla. Na třetím ročníku se poprvé pořádně zamilovala. Nějaké kluky už poznala, i na pár rande byla, většinou potají, ale nikdy nic vážného.

A pak se objevil Jirka modrooký blonďák, co se často usmíval a studoval ve vedlejší skupině. Lenka mu nejdřív pomáhala s jednou seminárkou, později psala skoro všechno a Jirka ji za to “platil” láskou a pozorností. Chodili spolu ven, do kina i do kavárny na zmrzlinu.

Jednoho dne Eva vycítila, že se něco děje: “Lenko, ty jsi se zamilovala, viď? Máš to napsaný na čele! Přiveď mi toho kluka, musím ho poznat!”

Lenka přivedla Jirku domů. Eva byla zprvu příjemná, ale jakmile Jirka odešel, začalo to: “Lenko, co na něm vidíš? Hloupý není, ale žádný génius taky ne. Je ti důstojným partnerem?”

Po dlouhé době Lenka poprvé odporovala: “Mami, Jirka je fajn, zajímá se o dějiny, umí se postarat. Ano, není jako ty nebo já, ale mám ho ráda!”

Eva dál tvrdila, že Jirka pro její dceru není dost dobrý. Ale Lenka si stála za svým. Po škole se za Jirku opravdu provdala a byla ráda, že se mamka spletla.

No vidíš, a jak to život zamíchal! Ukázalo se, že i z těch, co měli ve škole trojky, můžou být výborní šéfové a podnikatelé. Jirka po škole získal skvělou práci, zatímco Lenka zůstala pod ochrannými křídly mámy v její firmě.

Jirka měl vlastní byt v Brně, jeho rodiče mu ho koupili už během studií. Po svatbě byla Lenka šťastná, že je bez maminčiny stálé kontroly. Ale radost nebyla dlouhá máma jí zařídila místo u sebe ve firmě.

Jednou Jirka přišel s radostnou novinkou: “Lenčo, povýšili mě na vedoucího oddělení. Je to na zkoušku, ale mám šanci ukázat, co ve mně je.” A vážně, za tři měsíce místo jistil natrvalo.

Jirkovi ale vrtalo hlavou, proč Lenka stále pracuje u mamky. “Lenko, takhle to daleko nedotáhneš. Musíš se jednou odtrhnout, jinak budeš celý život jen její stín. Vždyť ona tě úplně zadupává do země!”

Lenku to bolelo, občas jí bylo až do breku, ale taky si to uvědomovala. Jirka ji časem přestal peskovat, ale na vztahu to taky zanechalo šrámy. Stával se uzavřenějším a chladnějším. Lence to začalo vyhovovat aspoň měla klid a on byl pořád doma.

Uběhl rok a jednoho dne přišel Jirka z práce a smutně povídá: “Lenko, já se zamiloval do jiné. Odcházím. Je jiná než ty, s ní se cítím živý”

Poprvé Lenku popadl amok. Zařvala, nadávala, třískla talířem, roztrhala mu dvě košile a na zeď šlehla jeho mobil. Pak si sedla na zem a jen tak tam seděla.

Jirka jen pokrčil rameny: “Hele, to jsem vůbec netušil, že v sobě máš tolik temperamentu. Škoda, že jsem to zjistil až teď.” A odešel.

“Já tě nesnáším, nesnáším!” vykřikovala za ním. Sbalila si pár kusů oblečení a šla si pronajmout malý byt někde na Žabovřeskách.

Máti nic neřekla. Lenka dokázala skrývat svou situaci skoro měsíc. Ale Eva měla šestý smysl pro takové věci. “Lenko, co se s tebou děje? Chodíš jako tělo bez duše. Ty máš trable s Jirkou, viď?”

“Nemám vlastně trable s manželem. Protože manžela už nemám,” přiznává polohlasem Lenka.

“Ježiši, říkala jsem ti to. Hele, ještěže jste neměli děti, aspoň nebudeš nikoho obskakovat. Snad teď konečně budeš poslouchat mě!”

Lenka nebyla schopná odporovat, ale v hlavě jí najednou bliklo: “Mami, co se děje, děje se k lepšímu,” řekla klidně. “A taky už u tebe nechci pracovat. Už toho mám dost.” Odešla z kanceláře a Eva jen zaraženě zírala.

Lenka se rozhodla odejít co nejdál od mámy. Věděla, že kdyby zůstala, čeká ji každodenní výchova a nátlak. Tak se jednou vydala tramvají bez cíle. Vystoupila, a když přecházela ulici, zakopla o výmol a spadla rovnou na chodník.

“To mi ještě scházelo,” zaúpěla.

Najednou k ní přiskočil mladý chlap, co právě šel kolem tramvaj mu ujela. “Co se vám stalo?” pomáhal jí na nohy, Lenka se snažila zvednout.

“Hrozně to bolí,” sykla, když došlápla.

“Držte se mě kolem krku,” řekl a než si stačila něco uvědomit, nesl ji do svého auta. “Jedeme na pohotovost. Co kdybyste měla zlomeninu”

“Já jsem Zbyněk, jak se jmenujete vy?” zeptal se cestou.

“Lenka.”

Na chirurgii se ukázalo, že to je jen vyvrtnutý kotník. Dali jí pevný obvaz a pustili ji domů s tím, jak má postupovat. Zbyněk na ni celou dobu čekal a odvezl ji až ke dveřím bytu.

“Dejte mi číslo, kdybyste něco potřebovala,” nabídl ochotně. Za den už jí volal, jestli nepotřebuje nákup.

“No, mohla bych trochu ovoce nebo džus a nemám doma chleba,” přiznala rozpačitě.

Chvilku nato někdo zvoní a Zbyněk ve dveřích s dvěma plnýma taškama.

“Ježiš, tolik věcí!” divila se Lenka.

“Budeme slavit, že jsme se seznámili. Jestli chceš, přejdeme rovnou na tykání,” navrhl s úsměvem.

Bylo jim spolu hned dobře. Zbyněk ohřál v mikrovlnce špíz, uvařil čaj, rozlil džus do skleniček (alkohol pít nechtěl) a povídali si do noci.

Za čtyři měsíce byla svatba a za rok přišla na svět malá Evička. Když se někdo později Lenky ptal, kde narazila na tak skvělého chlapa, smála se: “Našla jsem ho na ulici Když nevěříš, zeptej se jeho!”

Takže, Pavlo, kdyby tě někdo zklamal, neboj co se děje, stane se k lepšímu. Tohle prostě platí pořád. Na zdraví a hodně štěstí!

Rate article
Add a comment