Manžel navrhl, abychom na všechny svátky přenechali naši ložnici jeho rodičům a my sami spali na zem…

Dobré zprávy

Ale vždyť přece víš, že táta má ty svoje záda, vysvětloval Jirka s tím nešťastným výrazem, zatímco upřeně studoval puntíky na ubrusu. Na gauči spát prostě nemůže, to by byl ráno jak stoletá vrba. A mamka v noci špatně spí, potřebuje klid a tmu, a v obýváku přes ty žaluzie pořád probleskuje ten lampion z ulice rovnou na postel. Tak to týden překousneme, ne? Copak jsme nějaký křehotinky?

Ludmila zůstala stát u plotny se sběračkou napůl ponořenou v polévce, kterou právě lila do talíře. Kapky se vsakují nazpět do hrnce, zatímco její mozek pomalu vstřebává Jirkův návrh. Otočila se pomalu k manželovi, co sedí za kuchyňským stolem a předstírá horečný zájem o vzor na ubrusu.

Počkej, Jirko, chci si to ujasnit. Tvoji rodiče přijedou na celou sérii svátků, od třicátého až do osmého? To jsme si už říkali. Ale ty teď navrhuješ, ať jim dáme NAŠI ložnici? TU postel, kterou jsme půl roku vybírali, cpali do ní všechny úspory a v IKEA málem omdleli? A my si máme ustlat na zemi?

No, přesně tak, Jirka konečně zvedl oči, ve kterých se míjely výčitky a vzdor. Rodina prostě. Pořádná česká pohostinnost, ne? Nemůžu přece tátu nechat na rozvrzaném gauči, tam už chybí jen cedulka mučírna.

Sama na tom gauči radši nesedám. Proto máme tu naši postel, přikývla Ludmila. Jenže, i já mám záda, milý zlatý, připomenu ti. Moje plotýnky po bouračce nezapomněly bolet. A na rozdíl od tvých rodičů já po týdnu naskakuju zpět do rachoty dělat účetnictví za celý rok.

Liduš, no tak zase neštěkej, Jirka hlasitě foukl nosem jako morous. Já už to vymyslel. Gauč necháme v klidu, z vedlejšího paneláku jsem půjčil dvojitý nafukovací matrac. Jen ho rozložíme na zemi v obýváku, fakt bomba, ještě tam voní po plastu. Bude to jak v mládí na Sázavě pod stanem. Romantika!

Ty si děláš legraci? Romantika na zemi, v osmatřiceti? Ludmila opřela sběračku na talíř a vnitřně začínala vřít jak zimní zelňačka. Jirko, tohle není výlet na trampskou osadu po maturitě. Tohle je můj byt, moje svatyně klidu. Tvoje maminka vstává v šest, okamžitě řinčí hrnci. Náš obývák je skrz naskrz s kuchyní propojený, to se vyspíme do polosyta.

Řeknu jí, ať je potichu, blekotal Jirka s nejistým úsměvem. Liduš, pochop Oni už mají jízdenky, k vnoučatům se táhli přes půl republiky. Sliboval jsem mamce, že budou mít pohodu. Děsila se, že nás bude omezovat, a já: Mami, neboj, to bude hotelový servis, spánek jak v princeznovském pokoji.

Takže už jsi slíbil? Ludmila natáhla slovo, jak smradlavý sýr. A mě se nezeptal? Naší ložnici jsi přihodil do dědictví, jasně, bez optání.

Snažil jsem se, aby to bylo fakt v pohodě! rozčílil se Jirka. Hned ze mě děláš tyrana? Já jen, aby starší měli komfort.

Celý hovor skončil hádkou. Ludmila odešla do koupelny, pustila sprchu a seděla dlouho na okraji vany. Miluje manžela, má ráda i ten jejich útulný, byť notoricky předražený panelákový byt. Ale setkání s jeho mámou, Irenou, je vždy lázeň plná svíze. Hlučná, nekompromisní Irena; naopak pokorný, ufňukaný Oldřich, pro kterého je i absence podložky na záchodě opravdový tragický zážitek.

Bylo jasné, že tuhletu bitvu Ludmila nevyhraje. Pokud bude dělat vlny, stane se fúrií číslo jedna. To radši manžel bude týden chodit doma jako raněný baset, a do práce jako spráskaný pes.

Příprava na vylodění rodičů se podobala úklidu před povodní. Ludmila vyklouzala šatník, přemístila oblečení na věšák do předsíně, kosmetiku zamkla do lékárničky Irenka je typ, co s nadšením testuje, pak zkritizuje i vůni či barvu. No neříkej, že za tohle dáváš tolik?

Vidíš, krásně se to sem vejde, komentoval Jirka s modrým nafukovacím monstryjem uprostřed obýváku, hučí to jak vysavač v akci. To je komfort! Ležel jsem na tom, paráda.

Ludmila pokývala hlavou, ale ten gumový pach, co se šinul z toho monstra, sliboval drama. Matrace zatarasila balkón, povlečení po tom klouzalo jak kráva na ledu a od podlahy šlo sálat chladem.

Klouže to, a táhne sem zima od panelu, konstatovala skepticky Ludmila.

Dáme pod to kožený kobereček! Vlněnej, stopro, jásal Jirka.

Přesně v sedm ráno, třicátého prosince, zvonek. Rodiče dorazili. Irena s liščí čepicí okupovala předsíň jako generál.

Konečně! Vlak se zasek v Pardubicích, průvodčí protivná jak pondělní škola, lamentovala, svlékajíc kožich. Liduško, ty nějak bledneš? Spíš vůbec, nebo jsi nastydlá? Oldo, bacha na ten kufr, jsou tam sklenice s nakládačkama!

Oldřich dovlekl kufry, hned čenichal po pantoflích.

Tak pojte dál, snídaně je na stole, snažila se Ludmila tvářit vesele. Přitom jí v hlavě hučely nocí nedokončené rozvahy.

Irena vyrazila pertektně na inspekci do ložnice.

Hm, ujde to, rozhodla nekompromisně. Ty závěsy bych pověsila veselejší, matrač… no, Jirka říkal ortopedická, ale mně to připadá jak ležení v krabici. Oldo, zkus to. A ty polštáře, to jsou nějaký válečky? Nemáte něco obyč, péřovýho?

Jen anatomický, procedila Ludmila.

Zas ti mladí všechno musí mít jinak, mávla rukou Irena. No, poradíme si. Jirko, vy kde? V obýváku?

Jasně, na matraci! Luxus, fakt!

Celý den byl frmol. Krájení salátů, sezení u stolu a sáhodlouhé diskuze o nemocech, sousedech a politice. Ludmila si připadala jako pokojská na konci směny. Každý její nádech znamenal, že přijde povel. Liduško, přines prosím tě novej ručník do kuchyně, Liduško, koupilas tmavej chleba? Olda bílej nežere…

Noční ležení na králi komfortu připomínalo středověký trest. Jeden se otočí druhý vyskočí do půlmetru, gumový podklad kvílí při každém záchvěvu, povlečení je po půl hodině někde uprostřed, podlaha táhne, přikrývka nepomáhá. Ludmila koukala na strop, kde se zrcadlilo světlo z ulice, a poslouchala Jirkovo chrápání. Záda kvílela, matrace se vlnila do tvaru hamaky.

Ve tři ráno šoural do koupelny Oldřich. Pak zase Irena napít. Arkáda mezi kuchyní a obývákem rovná se žádné dveře, takže při každém výletě rodičů blikne světlo přímo do očí trpícím obyvatelům matrace.

Na Silvestra ráno se Ludmila zvedala z podlahy jak po bitce o výroční prémii. Všechno ji bolelo.

Dobré ráno! rozzářeně zvolala Irena, vepředená do hedvábného županu darovaného před třemi lety. Krásně jsme se vyspali! Ticho, jen trochu tvrdý matrac, Olda si stěžoval, že má otlačený bok. Měli jste vzít měkčí!

Ludmila mlčky začala mlít kávu a nejradši by brečela.

Proč jste tak zřícení? ptala se s upřímnou naivitou Irena. Jirko, máš kruhy pod očima, na zemi je to nepohodlný, co?

V pohodě, mami, zvykáme si, zívl Jirka, drbaje se na rukou.

Mladí spí kdekoliv, rozesmála se tchyně. Liduško, dáváš do salátu nakládanou okurku? Já vždycky čerstvou, je to jemnější. A ten tvůj majolka, trochu hutná

Ruce se Ludmile třásly. Pomalu se otočila ke tchyni.

Paní Ireno, pravila tiše. Dělám to tak, jak to máme rádi. Jestli chcete čerstvou okurku, dejte si ji zvlášť, jsou v lednici.

Ticho, sekunda šoku.

To nemusíš být tak útočná, zavrčela Irena. Já to myslela dobře, poradit jako starší zkušená žena. Oldo, slyšíš to? Ani pípnout nesmím.

Liduš, no tak špitl Jirka.

Jdu do sprchy, sebrala se Ludmila.

Tam zjistila, že její oblíbený šampon je odstaven dozadu a na jeho místě stojí celá série matčiných kelímků. Na žínce cizí vlas. A když otevřela skříňku její extra drahý omlazující krém, který si šetřila na dny zmaru, měl v sobě obrovský kráter. Někdo ho nabíral jak pomazánku!

Ludmila vyšla z koupelny s kelímkem v ruce.

Paní Ireno, vzala jste můj krém?

Ten? Jasně, Oldovi ztvrdly paty po cestě, málem praskaly. Mělas tam plno krémů, nějaký hutný jsem nabraly. Dobrý, pěkně se vsákal. Jako že si ho hlídáš, nebo co?

Paty?! vyrazila Ludmila na hranici šepotu. To jste natřela tátovi paty krémem za sedm tisíc korun?

Kolik?! vyjekla tchyně. Že by někdo dal SEDM TISÍC za mazadlo? Jirko, slyšíš to? My ti sháníme ponožky, a ona rozhazuje za kdeco!

To jsou moje vydělané peníze, pravila ledovým tónem Ludmila. A krém byl můj.

No vidíš, mávla rukou. Pořád jenom já, já Přece paty jsou důležitější, ne?

Jirka stál u dveří, těkal mezi mámou a ženou.

Liduš, mamka nevěděla, jo? Koupím ti novej. Dneska je přece svátek.

To byl okamžik, kdy Ludmila v sobě ucítila výbuch. Pnutí posledních dní rupnulo.

Víš co, máš pravdu, Jirko. Je svátek. Nebudu ho kazit svýma záchvatama a škudlením na svých blbých věcech.

Sebrala se do předsíně.

Kam jdeš? zalapal Jirka.

Vrátím se, za chvilku.

Na ulici foukal ledový vzduch, vyléčil mozek. V telefonu otevřela appku na rezervace. Ve městě byl hotel se spa, luxusní, dávno si ho přála, ale vždycky litovala peněz. V noci stát to skoro polovinu výplaty. Ale co, teď nebo nikdy.

Volný byl. Apartmán deluxe, king size, vana jak pro Popelku. Bez přemýšlení klik Rezervovat. V tu chvíli bylo Ludmile úplně jedno, kolik to sežere z účtu.

Za deset minut byla zpátky. V bytě pískal televizor, Irena lamentovala v kuchyni.

Ludmila naházela pár věcí do cestovní tašky.

Liduš, co děláš? ptal se nechápavě Jirka.

Odlítám, Jirko.

Kam? K mámě?

Ne, ta má taky plno. Jdu do hotelu.

Do hotelu? A co Silvestr? Rodina? My?

Vy slavíte po svém. Chtěl jsi rodičům pohodlí? Mají ho. Chtěls romantiku na nafukovačce? Užívej. Já chci normální postel. A koupelnu BEZ cizích vlasů a s vlastními věcmi. Vrátím se třetího, až je odvezeš k tetě Janě. Nebo osmého, až fakt odjedou domů. Rozmyslím si to.

Irena vyhlédla z kuchyně. Co se děje?

Mamko, nech to být! zařval poprvé v životě Jirka.

Jedu relaxovat, paní Ireno, culila se Ludmila. Bavte se hezky, jídlo v lednici, husa skoro hotová, stačí dopéct. Tak šťastný nový rok!

Dveře bouchly a Ludmila slyšela, jak za nimi vypuká mela: tchyně ječí, Jirka se omlouvá, Oldřich cosi hudruje.

V hotelu bylo ticho, vůně jehličí a parfému. Recepční se usmívala, vydala kartu, popřála šťastný nový rok.

Ludmila rozsvítila v apartmánu, rozhlédla se sněhobílá postel, ticho po pěšině. Žádný zápach cibule a gumy. Svlékla se, napustila si horkou vanu s pěnou, objednala prosecco a ovoce.

Telefon vyzváněl a vibroval. Psali Jirka, Irena, i Oldřich: Ludmilo, vraťte se, to se nedělá. Vypnula mobil.

Půlnoc oslavila v županu u okna, s pohárem a ohňostrojem nad městem. Nikdy ještě neslavila svátky sama a byl to nejlepší Silvestr za poslední roky. Nikdo nic nechtěl, nemoralizoval, nesoudil. Prostě klid.

Prvního ledna spala do poledne. Bolest zad zmizela, šla si na masáž, zaplavala si v bazénu. Telefon zapnula až navečer.

Deset zmeškaných od Jirky. Jedna dlouhá SMS:

*Liduš, promiň. Jsem trouba. Matrac splaskla v noci ve tři. Spal jsem na holé podlaze. Mamka mi vyčítá, že jsem tě neudržel. Husa shořela, protože nikdo neumí ovládat troubu. Už vím, jak ti bylo. Vrať se. Najdeme jiné řešení. Pošlu rodiče do hotelu, nebo sám lehnu na zem. Jen se vrať.*

Ludmila se pousmála. Kdepak, zlatíčko, tohle je lekce.

Třetího ledna dorazila domů dle plánu. V předsíni boty, v kuchyni binec, v obýváku Jirka zabalený v dece, seděl na splasklé matraci. Jak ji spatřil, vyskočil a zamotal se do deky.

Jé, ty jsi tady! zajásal.

Z ložnice nakoukla nabručená, ale zlomená Irena.

Tak co, už jsi si užila? začala obvyklým tónem, ale hlas se jí zadrhl, když viděla klidnou, odpočatou snachu.

Dobrý den. Jak šly svátky?

Hrůza! vyhrkla tchyně. Jirka nastydl, záda ho bolí, jídlo žádný, objednávali jsme pizzu, žaludek teď trpí. To se přece nedělá!

Ale dělá, když bylo vaším přáním komfortní zóna. Spala jste v ložnici, já relaxovala jinde.

Mamko, už toho nech, přerušil konečně Jirka. Liduš, vše jsme probrali. Táta souhlasí, že to byla blbost. Teď hned přestěhujeme je zpátky do obýváku. Gauč jsem opravil, položil pod něj prkno, drží!

Ludmila pozvedla obočí. Jirka sám opravil gauč? Evidentně pedagogika spánku na dlažbě zafungovala.

A radikulitidu? podotkla ironicky.

Ale kdeže, vykoukl Oldřich z kuchyně. Bolí mě maximálně u srdce z těch historek. Stejně už čtvrtýho jedeme ke známým.

Irena otevřela pusu, že něco namítne, pak jen mávla rukou.

Dělejte, co chcete. Vychovala jsem podpantofláka…

Večer, kdy rodiče usínali na opravdovém gauči a manželé se natáhli do SVÉ postele, Jirka hlesl:

Ty jsi fakt dala tolik do hotelu?

Dala. Nelituju.

Vrátím ti to.

Není třeba. Ber to jako školné za kurz seberozvoje. Pro tebe.

Jirka chvíli mlčel, pak Ludmilu objal.

Už nikdy tě nepožádám, abys spala na zemi. Slibuju. A ten krém ti koupím. I dražší!

Těším se, pousmála se Ludmila. A ten matrac… zlikviduj. Nebo daruj nepřátelům.

Už jsem ho proříznul. Cestou lepil, teď letí do popelnice.

Ludmila se smála, jak už dlouho ne. Klid, postel, obnovená hranice jejího malého státu. A upřímně, seberespekt má cenu mnohem vyšší než jakýkoliv luxusní krém.

Pokud se vám tenhle příběh zdál trochu moc povědomý, nechte like, odběr, napište, jak byste se zachovali vy. Každý máme svůj práh pro rodinné kompromisy a pro to, kde chce člověk v míru spát.

Rate article
Add a comment