Tak co, připijeme si na oslavenkyni! Pětačtyřicet ženská je zase v nejlepších letech, i když v našem případě už spíš sušený švestky, ale i ty jsou dobrý na trávení! Lubošův hlas burácel malým sálem restaurace, přehlušil i hudbu v pozadí.
Hosté u dlouhého stolu ztichli. Někdo se nejistě zasmál, další zabořil pohled do talíře se salátem, jako kdyby tam měl najít důvod k úsměvu. Milada, sedící na čele stolu v nových temně modrých šatech, které vybírala celé dva týdny, cítila, jak rudne. Úsměv, nalepený od začátku večera, se změnil v bolestivou grimasu.
Luboš, spokojený sám se sebou, obrátil panáka slivovice a ztěžka se usadil vedle manželky, drsnou, zpocenou rukou ji objal kolem ramen.
Co jste na mě tak kyselí? Milča má přece smysl pro humor, že jo? No, mámo? plácnul ji po zádech jako kámoše v sauně. Hlavně je šetrná. Ty šaty, kolik jim je? Tři roky? Vypadají jak nový!
To nebyla pravda. Šaty byly úplně nové, zaplacené z peněz, které si Milada šetřila z překladatelských brigád. Ale hádat se teď před přáteli, kolegy i příbuznými znamenalo rozbít oslavu na kousky. Pomalu sundala Lubošovu ruku z ramene a napila se vody. Tam, kde bývalo srdce, se jí usadil těžký, ledový balvan. Dřív by to s nadhledem přešla, třeba utrousila: Hlavně že ty ještě neplesnivíš, drahý. Ale dnes jako by se v ní cosi přerušilo.
Večer běžel setrvačností. Luboš pil, byl čím dál vlezlejší, zval mladé Miladiny kolegyně na tanec, hlasitě mudroval o politice a o tom, jak ženský rozklížily republiku. Milada přijímala gratulace, díkovala za dary, dohlížela, aby měl každý teplé, ale fungovala už jen jak automat. V hlavě měla ticho. Absolutní, řezavé ticho, v němž se utápěly manželovy opilé výkřiky.
Doma, jen co sklouzl z bot, zamířil Luboš rovnou do ložnice.
No, to byla sešlost, bručel si, rozepínajíc košili. Ale ten Vláďa, tvůj šéf, je nějak podezřelej. Čučel na mě jak pes. Asi závidí, že mám takovou trpělivou ženu. Slyšíš, Milčo? Dones minerálku, mám žízeň jak sviňa.
Milada stála v předsíni, sledovala svůj odraz v zrcadle. Unavené oči, rozmazaná řasenka. Sundala lodičky, opatrně je vložila do botníku. Šla do kuchyně ne pro minerálku, nýbrž pro sebe si nalila vodu, kterou vypila pomalu, koukaje na noční Prahu za oknem. Pak odešla do obýváku, ze skříně vzala deku a polštář, rozložila sedačku.
Milááá! Kde se flákáš? Přines mi vodu! ozvalo se z ložnice.
Milada zhasla v předsíni, zalezla pod deku a převlékla se do pyžama. Noc byla dlouhá, spánek nepřicházel. Netočily se jí hlavou myšlenky na mstu či hádku. Jen jasný, křišťálově čistý vjem: Tohle byl poslední hřebík. Míra naplněna. Účty srovnány.
Ráno nezačalo obvyklým bzukotem kávovaru. Často vstávala o půl hodiny dřív, aby připravila Lubošovi snídani, vyžehlila košili, nachystala krabičku na oběd do práce. Dnes Luboše probudil budík a ticho. Bytem nevoněla ani smaženice, ani čerstvá káva.
Došoural se do kuchyně, drbal se na břiše. Milada už seděla u stolu, upravená, četla na tabletu. Před sebou měla prázdný šálek.
Kde je snídaně? zívl, mrknul do ledničky. Myslel jsem, že budou tvarohový lívanečky, ještě včera tam tvaroh byl.
Milada nezvedla oči. Přelistovala stránku na displeji, lokla si vychladlého čaje a četla dál.
Milado! Mluvím s tebou! otočil se Luboš, v ruce klobásu. Ty si snad oglušela, nebo co?
Vstala, vzala kabelku ze židle, zkontrolovala klíče a zamířila ke dveřím.
Kam jdeš? Co moje košile? Modrá není vyžehlená!
Práskly domovní dveře. Luboš zůstal stát uprostřed kuchyně v trenkách s klobásou v ruce a vůbec nechápal.
No co, blázní, zamručel, odkrojil si kus. Má svoje dny, nebo se urazila kvůli vtípku. Do večera ji to přejde. Ženský mají rády drama.
Večer doma tma, Milada nikde. To přece nebývá, obvykle se vrátila dřív. Volal jí vyzvánění, ale nikdo to nezvedl. Ohřál si zbytky špaget, pustil si seriál. Usnul s vědomím, že jí zítra dá co proto.
Milada dorazila až když spal. Nevšiml si, jak si stlala gauč v obýváku. Ráno zase žádná snídaně, žádné dobré ráno, žádná vzorná krabička. Jen si v tichosti sbalila věci a odešla.
Třetí den už to lezlo Lubošovi na nervy.
Hele, přestaň si hrát na uraženou! zařval na ni, když ji načapal v předsíni u bot. No tak jsem plácnul kravinu, komu se to nestane? Pili jsme, bavili se. Ty sis nevšimla, že nejsi královna? Sorry, jo? Tak šup zpět, kde mám ty černý ponožky? V šuplíku není ani jedny!
Milada na něj koukla zvláštním, klidným pohledem, jako by se dívala ne na muže, s nímž prožila dvacet let, ale na skvrnu na stěně. Nepříjemné, ale ne smrtelné. Pak se otočila, vzala deštník a odešla.
Ke konci týdne se byt začal měnit. Lubošovy věci, dříve zázračně vyprané, vyžehlené a složené, se kupily na křesle ve ložnici. V lednici základ: vejce, máslo, mléko, zelenina ale pryč hotová jídla, jeho oblíbená svíčková, guláš, řízky. Nádobí, co nechal ve dřezu, tam přibývalo, dokud neztvrdlo v krustu.
Luboš si řekl: Mýt nebudu, ona to nevydrží, umyje. Milada si ale myla vždy jen svůj talíř a vidličku, ostatní nechávala. Jeho hromada rostla.
V sobotu to zkusil jinak. Koupil dort a kytici chryzantém.
Milado, už to nech, postavil dort před ni na stůl, když si právě něco četla na notebooku. Dáme si čaj. Jsem doma, vím o tobě.
Vzhlédla od displeje. Pohled prázdný. Opatrně odsunula notebook, vstala a odešla z kuchyně. Za moment slyšel ze sprchy vodu.
Luboš vztekle hodil kytici do koše.
Táhni, myslíš, že se tu beze mě zhroutím? Uměl jsem žít sám! Manipoátorko!
Demonstrativně si objednal pizzu, otevřel pivo a pustil fotbal na plné pecky. Milada vyšla z koupelny v pyžamu, prošla kolem něho, jako by byl vzduch, nasadila si špunty do uší a zalezla na gauč.
Měsíc plynul. Luboš prošel vším: vztekem, pokusy o hádku, úplatky i protivný ignor. Ale ignorovat někoho, komu jsi vlastně ukradený, byla překvapivě těžká disciplína. Bylo to jak hrát tenis se zdí míček se vrátí, ale stěně je to jedno.
Postupně si začal všímat rozkladu. Košile si musel žehlit sám: byly stále pomačkané. Jídlo z rozvozu lezlo do peněz i žaludku. Byt se zaprášil, protože Milada uklízela jen svůj prostor, on se mop dotkl trpělivě nikdy.
To nejhorší ale přišlo v úterý večer. Luboš přišel domů dřív, otrávený po výtce od šéfa. Chtěl si ulevit na Miladě, ale domlouvat se do prázdna nedávalo smysl. Přihlásil se do internetového bankovnictví, aby zaplatil splátku za auto jeho chloubu, skoro nový Superb, brali před dvěma lety.
Na obrazovce vyskočilo: “Nedostatek prostředků.”
Mrknul. Jak to? Včera přišla výplata. Projel historii pohybů a ztuhl. Vždy posílal svoji část na společný účet, z nějž šly platby za byt, potraviny a leasing. Milada vždy přidávala část ze svého, aby vše vyšlo na kredit, nákupy, drogerii.
Na účtu byla přesně jeho část. Ani koruna navíc. A na splátku to nestačilo, protože tento měsíc utrácel za opravu blatníku a párkrát vyrazil s kamarády, v domnění, že “Milča dorovná”.
Vtrhl do obýváku, kde Milada četla knihu.
Co to má být?! zařval, mávaje mobilem. Kde jsou peníze? Zítra je splátka!
Pomalu sklopila knihu.
Kde máš svoje peníze? Proč jsi nepřidala na společný účet?
Mlčela.
Ztratila jsi řeč? To mám platit pokutu bance? Nastane zpoždění!
Milada si povzdechla, odložila knihu a vytáhla z desek na stole papír. Mlčky mu ho podala.
Byl to návrh na rozvod.
Luboš zbledl, přelétl očima texty. manželství již nefunguje, společná domácnost není vedena.
To jako vážně? Kvůli blbýmu vtipu? Oslavy? Milado, jsi normální? Dvacet let kvůli hlouposti?
Vzala blok a pero, něco rychle napsala a podala mu ho.
*Není to kvůli vtipu. Je to kvůli tomu, že si mě nevážíš. Už hodně dlouho. Byt je můj, zdědila jsem ho po babičce. Auto jsme koupili v manželství, ale leasing je psaný na tebe. Žádám o vypořádání majetku. Auto si nech, ale polovina bude muset být vyplacená mně. Na dobu rozvodu jdu k mámě na chalupu. Máš týden na zajištění bydlení.*
Lubošovi se podlomily nohy. Ten byt, ta třígarsonka v činžáku v Karlině, jí opravdu patřila. Zapomněl. Považoval ji za samozřejmost.
Jaká chalupa? Kde mám bydlet? Vždyť mám hypotéku, ještě rok platím alimenty na Marka z prvního manželství Nájem neutáhnu!
Milada ho sledovala bez triumfu, jen s klidnou únavou. Znovu psala do notýsku:
*Jsi dospělý chlap. Zvládneš to. Vždyť jsi na oslavě říkal, že jsem starý krám. Proč chceš žít se starým krámem? Najdi si mladší, životaschopnější. Já chci klid.*
Je to přece legrace! zavyl Luboš. Vždyť všichni vtipkují! Milado, odpusť, klidně kleknu!
Opravdu sklouzl před ni na zem, snažil se ji chytit za ruku. Milada sebou cukla, vstala, šla do ložnice a začala balit kufr.
Tady Luboše přepadl syrový strach. Náhlé poznání, že ztrácí nejen manželku, ale celý svůj režim. Kdo bude vařit? Na co by zapomněl, kdo připomene? Kdo vyslechne jeho stížnosti na šéfa? Kdo zalepí finanční díry, co vytvořil svojí lehkovážností?
Dolehla samota. Kamarádi? Dobří na pivo, ale bydlet ho nenechají. Máma? Bydlí v malém paneláku na druhém konci Prahy s bandou koček a povahou drsnější než Stalin.
Vrazil do ložnice. Milada pečlivě skládala svetry, kalhoty, prádlo.
Milado, nedělej tohle, chytil ji za slovo, můžeme si promluvit. Zajdeme k psychologovi, teď je to moderní. Já se změním. Přestanu pít. Klidně se nechám zakódovat, hned zítra!
Ani se neotočila. Kliky zipů na kufru zněly jako výstřel.
Kam chceš v noci? dělal jí hráz v chodbě. Zůstaň aspoň do rána, promluvíme si. Jsme přece rodina!
Milada se mu podívala přímo do očí. Už po měsíci v nich bylo poprvé něco živého. Ale nebyla to zlost. Jen litost ta chladná, jakou má člověk vůči zraněnému holubovi.
Vzala do ruky mobil, rychle napsala zprávu a ukázala mu displej.
*Rodina se navzájem neponižuje na veřejnosti a nevytírá si nohy o člověka, co o ně pečuje. Tvou hrubost jsem vydržela deset let, myslela, že je to povaha. Ale ono je to rozmazlenost. Zvykl sis, že nikam nezmizím. Spletls ses. Ustup.*
Jemně, ale nekompromisně ho odstrčila, uchopila kufr a odešla do chodby.
Auto ti nenechám! vykřikl za ní Luboš, snažil se aspoň něčím ublížit. Ani ty prachy!
Milada u dveří, v plášti, se otočila. Poprvé za měsíc promluvila nahlas, svým mírně ochraptělým hlasem. Luboši po zádech přeběhl mráz:
Vrátíš, Luboši. Soudně to vymůžu. A zaplatíš i právníka. Z bonusu, co jsem uložila, když jsi plánoval novou udici. Klíče vhoď do schránky, jakmile odejdeš. Máš čas do neděle.
Zaklaply dveře.
Luboš zůstal stát v tmavé chodbě. Ticho v bytě bylo najednou tíživé. Slyšel jen ledničku a kapající kohoutek, který už půl roku sliboval opravit.
Došel do kuchyně, posadil se tam, kde obvykle sedávala Milada. Na stole ležel rozvodový návrh. Rozklikl jej. Razítko, podpis, datum. Všechno platné.
Telefon cinknul připomínka z banky: Zítra splátka, částka
Zakryl si tvář v dlaních. Poprvé za svých padesát let se rozplakal. Ne kvůli ztrátě lásky, ale lítosti nad sebou a uvědomění si, jak vše sám způsobil.
Další tři dny přežíval jak v mlze. Snažil se Miladě volat, ale byl zablokován. Volal tchýni, ale paní Marie, kdysi tolerantní, řekla jen: Sám sis navařil, sám jez. Milču nech být, má vysoký tlak.
Ve čtvrtek začal balit. Věcí měl překvapivě málo. Oblečení, rybářské pruty, kufřík s nářadím, notebook. Ostatní záclony, vázy, obrazy, měkké deky, nádobí tvořila Milada. Bez ní byl byt mrtvý panelák.
Při sbírání ponožek narazil na starý fotoalbum. Otevřel ho. Fotka z dovolené na Jadranu: Milada se směje, v objetí s ním, vypadá spokojeně i on. Tehdy se na něj dívala s obdivem. Kdy to zmizelo? Kdy přestal vnímat ženu a začal jen službu? Podej, přines, vyper, mlč.
Jsem blbec, řekl polohlasně. Starej pitomec.
V neděli naposled vyšel s kufrem. Klíče hodil podle domluvy do schránky. Venku se otočil na okna už ne jejich společného, ale jejího domova. Byla tmavá.
Nasedl do auta. Nafta tak tak, na účtu skoro nic. Chtělo se mu jediné k mámě. Představil si její kuchyň, její první větu: Já ti říkala, že k vám ta ženská nesedí
Praštěl pěstí do volantu. Zabolěla ho ruka. Vyndal mobil, projel kontakty. Neměl komu zavolat, kdo by nesoudil, nesmál se.
Zařadil rychlost a rozjel se z dvora. Čekal ho dlouhý, osamělý život, ve kterém se bude muset naučit vařit polévku, žehlit košile a možná i vážit slova. Nejtěžší ale nebylo to. Nejtěžší bylo vědět, že vlastní rukou právě zničil poslední místo na světě, kde ho měl někdo jen tak rád.
A Milada sedí v tu chvíli na verandě maminčiny chalupy, zabalená v teplém plédu, popíjí mátový čaj. Na duši je prázdno, ale klid. Mobil má vypnutý. Před ní je neznámo, soudy, majetkové vyrovnání, ale ví přesně: zvládne to. Protože to nejtěžší žít s tím, kdo ji donutil cítit se sama už má za sebou. V sadu zpívá kos, vzduch voní šeříkem a svobodou. Poprvé za mnoho let ten pach nepřekrývá mužský alkohol. Zhluboka se nadechne a poprvé za měsíc se upřímně usměje.