Vzpomínám si, jak jsem se vdával velmi mladý, naprosto zamilovaný. S Helenou jsme spolu chodili čtyři roky, než jsme se stali manžely. Prošli jsme za tu dobu ledasčím.
Teď už spolu bydlíme přes šest let. Mám v ní naprostou důvěru, stejně jako ona ve mně. Moje žena je moc milá, pozorná a starostlivá. Vždy mi pomáhá s domácností. Helena není zrovna nejodvážnější a ani nejpevnější povahy, těžko ji také nazvat krasavicí, ale má až neuvěřitelně laskavou duši je plná pozitivní energie a víry v dobré, která mi dává sílu překonávat i ty nejtěžší chvíle v životě.
Přesto je velmi nerozhodná, neumí dělat zásadní kroky a nechce opouštět svou komfortní zónu ani se posouvat dál. Je také moc stydlivá a nesmírně slušná. Za těch šest let společného života se vlastně vůbec nezměnila.
Nechce se starat o sebe ani o své zdraví. Jakékoliv změny ji děsí. Moje žena je téměř o deset let starší než já. Mně je šestadvacet a miluji svůj život. Mám skvělou práci, koupil jsem si vlastní auto a platím hypotéku na náš dům. Nedávno se mě kamarád zeptal: Proč ji vlastně máš?
To mě zasáhlo a od té chvíle neustále přemýšlím: Proč ji vlastně potřebuju?
Dneska, když to všechno po večerech v Praze v hlavě znova probírám, uvědomuju si, že život s Helčou mi ukazuje, že štěstí není vždycky o odvaze, kráse nebo rozhodnosti. Je o laskavosti, vzájemné podpoře a klidu, který mi přináší. Někdy se člověk musí pořádně zamyslet, aby si uvědomil, co je v životě doopravdy důležité.