Jen kamarád z dětství
Ty to opravdu myslíš vážně, že strávíš sobotu tříděním harampádí v garáži? Celou sobotu? Klára nabrala vidličkou kousek tvarohového koláče a s povytaženým obočím se podívala na vysokého, zrzavého mladíka.
Honza se opřel o opěradlo křesla a zahříval si dlaně o hrnek s chladnoucím kapučínem.
Kláro To není harampádí, ale poklady mého dětství. Někde tam mám sbírku obalů od žvýkaček Pedro, jen tak na okraj. Umíš si představit takový poklad?
Prosím tě! Ty fakt schováváš obaly od žvýkaček? Od kterého roku?
Klára odfrkla a ramena se jí otřásla tlumeným smíchem. Tato kavárna s omšelými vínovými gauči a neustále zamlženými okny už dávno patřila jen jim. Servírka Marcela už se ani neptala, co si dají prostě postavila na stůl kapučíno pro něj, latté pro ni a dezert dne pro oba. Za patnáct let přátelství zvládli svůj rituál téměř poslepu.
Dobře, přiznávám Honza jí zvedl hrnek na pozdrav garáž může počkat. Poklady taky. Mirek zval v neděli na grilování, kdyby něco.
Vím. Včera tři hodiny vybíral nový gril na internetu. Tři hodiny! Myslela jsem, že mi u toho upadnou oči nudou.
Smáli se spolu v šumu kávovaru a tlumeném hovoru okolních hostů…
…Mezi nimi nebyly nikdy trapné pauzy ani nedořečená slova znali se navzájem jak své vlastní ruce. Klára si pamatovala, jak k ní Honza, vyhublý kluk se stále rozvázanými tkaničkami, přišel jako první v novém třídě. Honza zas to, že z ní byla jediná, kdo se mu nesmál kvůli jeho tlustým brýlím.
Mirek to jejich kamarádství přijal bez nejmenšího podezření už od prvního dne. Pozoroval svou ženu a jejího kamaráda z dětství s takovým vnitřním klidem, který mají jen ti, kteří si věří sobě i druhým. Na jejich pátečních večerech s Dostihy a sázkami a Prší se smál nejvíc, když Honza už po stopadesáté prohrál s Klárou v Osadnících z Katanu, a doléval čaj, zatímco se hádali o pravidla Člověče, nezlob se.
On podvádí, proto pořád vyhrává, obvinila jednou Klára a hodila po manželovi balíčkem karet.
Tomu já říkám strategie, drahá ženo, klidně jí odvětil Mirek, sbíraje rozházené karty.
Honza ty dva pozoroval s vřelým pousmáním. Měl Mirka rád byl spolehlivý, pevný, s tak suchým humorem, že člověk někdy nepoznal, jestli vtipkuje nebo to myslí vážně. Po Mirkově boku Klára jenom rozkvétala, byla šťastnější a Honza měl z její radosti upřímnou radost jako správný přítel.
Rovnováha se narušila, když do jejich zaběhlého světa vplula Iva…
…Mirkova sestra stála ve dveřích jejich bytu s očima červenýma od pláče a pevným odhodláním začít od nuly. Rozvod ji vyčerpal do posledních sil, zanechal za sebou jen pachuť a prázdnotu tam, kde kdysi byla aspoň nějaká jistota.
Když přišel Honza na tradiční partičku deskovek, Iva zvedla hlavu od telefonu a zvědavě si ho prohlédla. Něco v ní klaplo, jako by se probudil dávno nevyužitý mechanismus. Před ní stál muž, klidný, s laskavýma očima, s úsměvem, který byl nakažlivý.
To je Honza, můj kamarád už od základky, představila Klára. A to je Iva, Mirkova sestra.
Těší mě, Honza natáhl ruku.
Iva jí držela o pár vteřin déle, než je obvyklé.
Také mě těší.
Od té chvíle byly náhodné návštěvy Ivy pravidlem. Objevovala se v jejich oblíbené kavárně přesně v době, kdy tam sedávala Klára s Honzou. Vcházela do pokoje s talířem sušenek přesně ve chvíli, kdy přišel Honza. A usedala ke stolu tak, že se jejich ramena dotýkala.
Podáš mi támhletu kartu? Iva se nahnula přes Honzovu ruku, její vlasy mu jemně zašimraly šíji. Omlouvám se.
Honza se jemně odsunul a zamumlal něco slušného. Klára se na Mirka tázavě podívala, ale ten jen pokrčil rameny jeho sestra byla vždycky trochu až moc výrazná.
Flirtování bylo čím dál zjevnější. Iva se na Honzu dlouho dívala, chválila ho, hledala důvody k doteku. Její smích byl tak pronikavý, až to Kláře lezlo na nervy.
Ty máš opravdu krásné ruce, takové štíhlé prsty, aristokratické, hodnotila jednou Iva, když sepnula Honzovu dlaň nad krabicí s figurkami. Hraješ na klavír?
Eh… programuju.
Ale stejně krásné.
Honza ruce opatrně vysvobodil a upřeně zíral do svých karet. Jeho uši zčervenaly.
Po třetí nabídce na kávu jen pokecat, přátelsky Honza povolil. Iva mu byla sympatická byla živel, emotivní a měla jiskru. Možná, myslel si, jestli jim to vyjde, přestane ho tak upřeně sledovat a vše se vrátí do normálních kolejí.
První týdny jejich vztahu byly příjemné. Iva zářila štěstím, Honza se uvolnil, rodinné večery byly zase pohodové.
Jenže pak Iva spatřila něco, co nechtěla.
Viděla, jak se Honzovi rozsvítí obličej, když přijde Klára. Jak se jejich tváře rozjasní. Jak si snadno přihrávají vtipy, dokončují jeden druhému věty a mají mezi sebou něco, k čemu neměla přístup.
Žárlivost v ní vyrašila jako plevel.
Proč se s ní pořád stýkáš? Iva se zkříženýma rukama zatarasila Honzovi cestu ke dveřím.
Protože je to moje kamarádka. Patnáct let, Ivo, to je…
Ale já jsem tvoje dívka! Já! Ne ona!
Hádky se opakovaly jako příliv. Iva brečela, vyčítala, dožadovala se. Honza vysvětloval, ujišťoval, omlouval se.
Myslíš víc na ni než na mě!
Ivo, to je nesmysl. Jsme prostě přátelé.
Prostě přátelé se takhle na sebe nedívají!
Honzu mobil drnčel pokaždé, když byl s Klárou.
Kde jsi? Kdy přijdeš? Proč neodpovídáš? Jsi zase s ní?
Naučil se vypínat zvuk, ale Iva ho začala sledovat. Objevovala se v kavárně, v parku, před Klariným domem zadýchaná, s očima plnýma hněvu.
Prosím tě, Ivo, Honza si unaveně mnul spánky. To už přeháníš.
Přeháníš ty, když trávíš víc času s cizí manželkou než se mnou!
Klára byla také vyčerpaná. Každé setkání s Honzou připomínalo test. Kdy se objeví Iva, co vytkne, jakou scénu udělá?
Možná bych měla chodit méně začala jednou Klára, ale Honza ji přerušil:
Ne. V žádném případě. Kvůli jejím hysterickým výstupům nebudeš měnit svůj život. Nikdo z nás nebude.
Iva už se ale rozhodla. Když to nejde poctivě, půjde to jinak.
Mirek seděl v kuchyni, když Iva vplula do místnosti.
Míro… potřebuji ti něco říct. Nechtěla jsem, ale musíš znát pravdu…
…Slinila si lež do několika vět, občas zaslzela. Tajné schůzky. Příliš dlouhé pohledy. Jak Honza držel Kláru za ruku, když si myslel, že je nikdo nevidí.
Mirek poslouchal mlčky, bez dotazů a beze změny výrazu.
Když Klára s Honzou přišli o hodinu později domů, atmosféra v obýváku byla hutná jako bramborová kaše den poté. Mirek ležel v křesle, výraz napjatý.
Sedněte si, ukázal na pohovku. Moje sestra mi pověděla zajímavý příběh o vašem tajném románku.
Klára ztuhla v půli kroku. Honza skřípl zuby.
To snad!
Údajně prý viděla hodně kompromitující věci.
Iva si stáhla hlavu mezi ramena a nesetkala se s pohledem nikoho z nich.
Honza se na ni prudce otočil, až Iva ucukla.
Dost, Ivo. Už dost. Dlouho jsem tvoje výstřelky snášel!
Jeho tvář zbledla vzteky. Klidný, trpělivý Honza zmizel, zbyl jen muž, který dospěl ke svému limitu.
Končíme. Okamžitě.
Ty přece nemůžeš…
Tentokrát byly její slzy upřímné.
To ona za to může! Iva vmetla Kláře do tváře. Vždycky si vybíráš ji! Vždycky!
Klára chvíli vyčkávala, nechala švagrovou, ať si vylije vztek.
Víš, Ivo, řekla nakonec klidně kdyby ses nesnažila ovládat každou minutu jeho života a nedělala scény z ničeho, nic by se nestalo. Zničila sis to sama.
Iva popadla tašku a vyběhla z bytu, práskla za sebou dveřmi.
Mirek se hlasitě, upřímně rozesmál a opřel hlavu o křeslo.
Prosím tě, konečně.
Vstal a jemně objal ženu.
Ty jsi jí neuvěřil, viď? Klára mu zabořila nos do ramene.
Ani vteřinu. Celá léta vás sleduju. Jste jak bratr a sestra, co se hádají o poslední karamelku.
Honza si úlevně vydechl.
Promiň, že jsem tě do toho zatáhl.
Ale prosím tě. Iva je dospělá a své rozhodnutí musí nést sama. A teď už pojďme lasagne chladne a nehodlám ji ohřívat kvůli cizím dramatům.
Klára se tiše zasmála. Její rodina zůstala celá. Přátelství s Honzou přežilo. A její manžel jí znovu dokázal, že důvěra vydrží víc než jakékoliv pomluvy.
Přešli do kuchyně, kde ve světle lampy zlatavě voněla lasagne a svět získal svůj známý tvar.
Někdy máme tendenci držet se něčeho, co je nám drahé, příliš křečovitě a strachem si to sami zničíme. Skutečné vztahy ale vydrží i tehdy, když jim necháme svobodu o to silnější potom bývají.