Proč by se někdo chtěl stěhovat? Obzvlášť na venkov. Všichni se snaží dostat do Prahy nebo Brna, a my jdeme přesně proti proudu. Co je na tom venkově tak skvělého? Já to fakt nechápu. V létě je tam možná pěkně, ale v zimě není do čeho píchnout.
Mám kamarádku, která se jmenuje Barbora. Dělala všechno možné, aby nás odradila od stěhování na vesnici. S manželem nás to hrozně rozčílilo. Jako bychom byli povinni dělat jen to, co se líbí jí.
Až po roce hledání se nám povedlo najít dům, který by nám vyhovoval. Přestěhovali jsme se na kraj Vysočiny. Barbora mi volala skoro každý den a posměšně se mě ptala, jestli už jsme si tady našli práci. Přitom moc dobře věděla, že oba pracujeme na dálku a nijak se to změnit nechystáme. Taky se mě stále ptala, jestli máme mizerný internet.
Barbora přijela na návštěvu na začátku října, víc než rok po stěhování. Prošla si náš pozemek s viditelným odporem; dva dny strávila zas jen doma s manželem, popíjeli pivo a na venkově si stěžovali.
Já jsem i během jejich návštěvy pořád scházela do sklepa vozili jsme dolů zeleninu a zavařovali kompoty. Třetí den začali Barbora s manželem balit, protože chtěli večer odjet autobusem. Nic jsme jim nedali na cestu. Ale Barbora si nakonec sama řekla o pytel brambor a jablek.
Nabídla jsem se, že jim je donesu ze sklepa, ale oni odmítli, že prý mají kocovinu. Dala jsem jim tedy pytel a kýble, ať si natrhají sami. Trochu remcali nad tím, jak jablka vypadají, ale stejně je šli sbírat. Jen jsem si v duchu říkala, jak to všechno povezou autobusem až do Plzně. Brzy bylo jasné, že požádali mého muže, aby je autem odvezl.
Cesta tam a zpět zabrala skoro tři hodiny. Manžel to rychle prohlédl a oznámil jim, že už měl pivo, takže řídit nemůže. Museli tedy nakonec jet autobusem s těžkou taškou sami. Několik let se tu pak neukázali, i když jsme si občas zavolali. Ale návštěva už nikdy nebyla.
Možná jsem zlá, ale myslím, že takovým návštěvám náš venkov ani nechybí.
A pak, koncem listopadu, najednou bez varování přijeli znovu. Prý nám chtěli udělat překvapení na víkend. Jenže to pro ně nebylo moc úspěšné. Právě jsme měli spoustu práce čekaly nás hromady objednávek na Nový rok. Bylo potřeba vypomoci s třemi kusy dobytka, právě se poráželi.
Rychle jsem prostřela stůl, Barbora s mužem jedli a pili, my jsme toho měli plné ruce. Nabízeli se, že pomohou bylo ale třeba škubat drůbež, s tou si moc rady nevěděli. Byli z města, to bylo jasné.
Všichni naši kohouti a slepice už stejně byli objednaní dělali jsme zásoby jak pro sebe, tak pro rodiče na svátky. Ale necítila jsem se v tom komfortně. Nakonec jsem jim nabídla husu, ať si ji škubou sami. Přesunuli to na zítřek.
Ráno bylo ticho. Tentokrát přijeli autem a koupili si radši husu ve městě. Ještě před odjezdem jsem jim nabídla zeleninu a nakládanou okurku. Nabírali ji do kufru plnými hrstmi. Nevadí mi to, ať si klidně vezmou, máme zásob dost na několik let.
Ale pak mě Barbora dostala další otázkou. Prý, jestli nemáme náhodou přebytečné hovězí.
Odpověděla jsem, že opravdu ne. Maso rozdáváme až po objednávkách, které mají přednost. Nejprve rodina, pak přátelé. Práce není moc, žijeme jak se dá. I kdybych měla nějaké zbytky, máme rodiče, sestry, bratry
Mám dojem, že se na nás naštvali. Od té doby se Barbora neozvala, ani nenapsala. Naše společná známá říkala, že jsme lakomí. Přijeli na venkov a odjeli bez masa a takhle to teď asi vidí.
Občas přemýšlím, kde ve mně zůstává hrdost na to, co jsme vybudovali, a jestli je špatné občas říct: už víc nemáme, a basta.