S manželem jsme přijeli na vesnici seznámit se s jeho rodiči – Tak mě Vaškova maminka na zápraží vít…

Dobré zprávy

S manželem jsme se vydali do malé vesnice na Vysočině, abych poprvé poznala jeho rodiče. Vaškova maminka, když nás zahlédla, postavila se na zápraží s rukama v bok jako paní domácí u samovaru a zvolala:
Ježišmarjá, Vašíku, tys nedal vědět, že přijedete? A ještě vidím, že nejsi sám!

Václav mě rychle objal a pevně si mě přitáhl k sobě.
Seznam se, mami tohle je moje žena, Božena.

Tchyně, statná žena v naškrobené zástěře, se ke mně vydala s roztaženýma rukama:
Tak vítej, snacho!

A podle místního zvyku mě třikrát políbila na tvář. Z paní Aleny vycházel silný vůně česneku a čerstvě upečeného chleba. Stiskla mě tak silně, až jsem se vylekala. Válela jsem hlavou mezi dvěma měkkými polštáři jejími ouldrnatými prsy. Pak si mě odtáhla, kriticky si mě prohlédla od hlavy až k patě a obrátila se na syna:
Vašíku, kde jsi takovou huběnku našel?

Manžel se krátce zasmál:
Ve městě! V knihovně… Táta je doma?

Šel k sousedce, něco opravuje s kamny… Pojďte dovnitř a zout boty, podlahu jsem právě vytřela.

Na dvoře na nás civěly místní děti. Tondo, zaběhni ke Strnadové a řekni Zdeňkovi, že přijel syn s nevěstou!
Hned! houkl kluk a vyběhl.

Vešli jsme do světnice. Václav mi sundal elegantní kabát, koupený ve výprodeji, a pověsil ho vedle kachlových kamen. Opatrně mi vložil zmrzlé ruce na bok kamen a s úsměvem zašeptal:
Ty můj živiteli! Ještě jsi vlahá…

V kuchyni zatím cinkaly hrnečky a zvonily skleničky, na stůl se nosilo jídlo. Rozhlížela jsem se po útulně zařízené venkovské světnici v koutě visely obrázky svatých, na oknech záclonky s kytičkami, po zemi i židlích pestré tkané koberečky. Vedle kamen spal rezavý kocour.

Brali jsme se minulý týden, zaslechla jsem slova manžela jakoby zpovzdálí.

Nevěděla jsem, kam dřív s očima i chutí; na prostřeném stole se vyjímal voňavý huspeninový aspik, další mísy s nakládaným zelím, rajčaty, z kamen čerstvé zapečené mléko s hnědou škraloupem, koláč plněný vejcem a pažitkou…
Bože, tolik jsem měla hlad!

Mami, už toho nech, je toho jak na svatbu, bruče řekl Vašek s velkým krajícem domacího chleba v ruce.
Tchyně položila k jídlu orosenou láhev domácí slivovice a spokojeně si utřela ruce o zástěru:
Tak, teď už je všechno!

A tak jsem poznala Vaškovu maminku. Oba, matka i syn, byli jako vejce vejci, tmavovlasí se zdravým ruměncem. Jen můj Vašík byl tichý a klidný, kdežto paní Alena bouřka v létě: nečekaná i hlučná.
Po vesnici se nejeden tvrdohlavý kůň nechal přemluvit právě jí, nejedna hořící chalupa byla zachráněna jejím hbitým rozhodnutím

Z předsíně zabouchly dveře. Do kuchyně vtrhnul drobný mužík, vpouštěje s sebou proud ledového vzduchu.
No páni, to je překvapení!

Aniž by si sundal kouřem načichlou a sazemi potřísněnou montérku, objal syna.
Nazdar tata!

Jdi si umýt ruce, pak se zdrav! poručila tchyně.

Mužík mi podal ruku: Těší mě, slečno!

Tchán měl veselé modré oči s jiskrou, řídký zrzavý vous a stejně zrzavé kudrnaté vlasy.

Aleno, natáhni mi taky talíř s polévkou! zabručel Zdeněk, přehrabuje se v umyvadle.

Pozvedli jsme sklenky: Na zdraví všem!

Po jídle jsem konečně popustila uzdu zvědavosti:
Pane Zdeňku, jak to, že se u vás všichni jmenovali Zdeněk?

Jednoduché, Božko! Můj děda, můj táta a já všichni jsme byli kamnáři už několik generací.
Jen Vašík, ten se stal soustružníkem, kývl na syna.

I soustružníci jsou potřeba!

A je těžké postavit pořádně kamna?
To je, děvče, celé umění, zvedl tchán ukazováček. Aby byla pěkná, nevykouřila stavení a upekla nejlepší buchty! My zrzaví nejsme žádné bábovky!

Zdeněk je machr na všechno! přidal se tchyně.

Tati, pověz nám nějakou historku!

Tchán se usmál, pohladil si bradu a začal:
No, když už na tom trváte První historka!

Jednou v červenci jsme vyrazili na seno. Měli jsme tehdy krávu, pravou krasavici co nadojila, to byste nečekali. Jeli jsme všichni chlapi, ženské, i my s Alenou. Slunce ještě ani nevylezlo a už jsme sekali jako ďas švih, švih!
Vedro bylo strašné a ovádi štípali jak pominutí. A jak tomu bývá, v lese přebývala spousta divokých prasat.

Poledne, všechno zmožené, zpocené. Tak jsem si řekl, že ostatní musím trochu pobavit. Možná mi slunce lezlo na mozek Odložím kosu, rozběhnu se a zakřičím: Prasata, zachraň se kdo může! A vyšplhal jsem na strom. Hned celá parta odhazovala kosy a lezla za mnou!

A co pak? zajímala jsem se.

Pak mě málem utloukli hráběmi! Ale život šel dál aspoň se práce hnula kupředu.

Tchyně mu vlepila pohlavek:
Ty jsi ale darebák!

Tati, řekni něco o opravdových prasatech.

Může být Byli jsme tehdy s Alenou mladí, a Vašíka jsme ještě neměli. Lov býval můj koníček, ale co se stalo tenkrát, od té doby jsem flintu pověsil na hřebík.

Padal sníh, řeknu Aleně: jdu na lov. Vzala to v klidu.
Procházel jsem lesem, už se stmívalo, když jsem zaslechl divočáky. Přiblížil jsem se a vystřelil myslel jsem, že mám úlovek, ale byl jsem vedle. A najednou na mě vybafl kanec! Utíkal jsem o život a vyškrábal se na strom. Strach jsem měl pořádný!

A já jsem tě, Vašíku, pak hledala všemi cestami! doplnila Alena.
Ale nakonec jsme tě našli a táhla jsem tě domů skoro kilometr!
Ty jsi opravdu k nezaplacení!

Jen si dělej srandičky! Božko, dáš si čaj? Mám tady bylinný s medem z naší včelnice.

Ráda, děkuji, přikývla jsem.

Tchyně rozlila po šálcích voňavý čaj. Tchán pak hbitě navázal: Teď ti povím ještě jednu Alenina sestra Tereza nám jednou napsala telegram, že přijede na návštěvu. Byli jsme rádi a přivítali ji, jak se sluší.

Jednou si po obědě postěžovala, že ji bolí nohy, sotva se jí chodí. Říkáme, že má zajít k doktorovi, ale jí se nikam nechce. Tak jsme jí navrhli, ať to zkusí s včelami a že jí pomůžu. Vzal jsem ji ke včelám, nadzvedne sukni a já na každou nohu nasadím včelu. Chvilku byla vděčná, ale pak začala proklínat jak dlaždič! Ukázalo se, že má silnou alergii na včelí jed, nohy měla nateklé jak bochníky a sotva chodila…

Alena propukla v smích: To jsou naše vesnické léčby! Božko, snad na med alergii nemáš?
Nemám, pane Zdeňku!

Tak to je dobře.

Dopili jsme čaj, venku už padla tma a mě přemáhala únava. Tchyně zatáhla záclony:
Vašíku, kde budete spát? Co kdybyste si lehli na pec, Božka, souhlasíš?

Radostně jsem přikývla.
Jasně!

Hned vám tam ustelem, nabízela se Alena, tu naši pec stavěl po cihlách vlastníma rukama Zdeněk!

Tchán se na nás hrdě podíval. Měl být proč kamna nejen hřála a sytě stůl, ale i spojovala rodinu kolem.

Poděkovali jsme, zvedli se od stolu a manžel mě s opatrností pomohl vysadit nahoru na pec. Ze tmy kolem se linula směsice vůní vyhřáté cihly, sušené byliny, ovčí vlna, vůně chleba.

Vašík usnul rychle, mně ale oči ne a ne přivřít. Vedle mě někdo funěl: Fůů-fůů

To bude určitě domácí skřítek! pomyslela jsem si s úsměvem, vzpomněla na dětskou říkanku: Skřítku, skřítku, my se s tebou nehádáme. Až ráno jsem zjistila pravdu skřítek to nebyl, ale kvásek, který tchyně postavila ke kamnům a na něj zapomněla.

Ještě mnohokrát jsme za rodiči dojeli pro další Zdeňkovy příběhy, zahřátí u pece, krajíc ještě teplého domácího chleba Ale o tom třeba někdy příště.

Občas člověk přijde s obavami, s pocitem, že nezapadne, ale nakonec najde skutečné teplo nejen v kamnech, ale v rodině, ve vzájemné blízkosti a maličkostech, které dávají životu chuť a smysl.

Rate article
Add a comment