Když jsem se před patnácti lety oženil s Tondou, tchyně mi okamžitě dala najevo, že jsme nikdy nebudeme kamarádky. Vzali jsme se, ale dlouhou dobu jsme s Tondou neměli děti. Čekali jsme deset dlouhých let, než nám osud nadělil syna a dceru.
Za těch let, co jsme žili spolu, se Tonda měl dobře. Byl ředitelem ve velké firmě, takže jsem si mohl dovolit být s dětmi doma na rodičovské dovolené. To mi naprosto vyhovovalo.
Má maminka bydlela daleko od Prahy, takže mi nemohla pomáhat. A tchyně svůj vztah ke mně za celých patnáct let nezměnila. V jejích očích jsem byl vždycky nikdo, jen venkovan, který jí odvedl syna. Tchyně pro Tonda hledala lepší nevěstu, jenže on si vybral mě.
Všechno štěstí se mi zhroutilo v jediném okamžiku.
Jednoho dne jsem se vracel s dětmi z procházky a na nočním stolku jsem uviděl kus papíru. Už ve dveřích jsem si všiml, že Tondovy věci zmizely. Opustil nás a na papír ledabyle napsal: Odpusť mi, zamiloval jsem se do jiné. Nehledej mě, zvládneš to, jsi silná Věř mi, tak je to lepší.
Ihned jsem volal Tondovi, ale nikdy se mi už neozval. Prostě zmizel z našeho života, nechal mě i děti samotné. Nevěděl jsem nic kde je, s kým je. V zoufalství jsem volal tchyni.
To je jen tvoje vina, pronesla vítězoslavně. Já věděla, že to takhle dopadne. Jak sis myslel, že to skončí?
Byl jsem v šoku: co jsem udělal špatně? Proč vina padla na mě? Bylo těžké to přijmout a ještě těžší bylo přemýšlet, jak budeme žít dál. Tonda nám nenechal ani korunu, téměř žádné prostředky na živobytí.
Do práce jsem ještě nemohl, nebyl nikdo, kdo by mi pohlídal děti. Vzpomněl jsem si ale, že jsem kdysi psal odborné práce na částečný úvazek. To mi teď naštěstí v nouzi pomohlo a sotva jsem takto dokázal nějakých půl roku přežít. Za tu dobu se od Tondy neozvala ani hláska.
***
Jednoho podzimního večera kdosi nečekaně zazvonil. Myslel jsem si nejdřív, že to bude někdo od sousedů. Když jsem však otevřel dveře, ve dveřích stála tchyně a v očích slzy. Pozval jsem ji dovnitř.
Ukázalo se, že Tondova mladá přítelkyně byla podvodnice, která ho obrala o všechno a rodinu nechala bez peněz. Teď se sotva uživí. Tchyně mě prosila, jestli by u nás mohla chvíli zůstat. A teď váhám: mám jí odpustit, nebo se zachovat stejně, jako se ke mně v posledních měsících zachovali oni? Vyhodit ji ze svého života, stejně jako ona udělala mně?