PAMATUJI SI? NELZE ZAPOMENOUT!
Pavlo, musím ti něco říct No, pamatuješ si na moji nemanželskou dceru Lucku? manžel, Mirek, mluvil v hádankách. Okamžitě jsem znervózněl.
No jistě, že si pamatuji! Na to se nedá zapomenout! Co se stalo? posadil jsem se na židli a čekal, co přijde.
Nevím, jak ti to říct… Lucka mě prosí, abychom se ujali její dcery. Tedy mé vnučky, zamumlal Mirek.
A proč my, Mirku? Kde má Lucka manžela? Snad si někde užívá švestek? Teď už jsem byl opravdu zvědavý.
Víš, Lucka je těžce nemocná, moc času jí nezbývá. Žádného manžela nemá. Její máma si dávno vzala cizince a žije v Kanadě, už spolu nemluví a pohádaly se do krve. Jiné příbuzné Lucka nemá. Proto nás prosí… Mirek se mi vyhýbal pohledem.
No a? Jak ses rozhodl ty? Co uděláš? Já už jsem svou odpověď znala.
Chci, abychom se o tom rozhodli spolu, Pavlo. Jak řekneš, tak to bude, konečně se mi Mirek podíval do očí.
To se ti teda povedlo. Ty ses v mládí dopustil hříchu a já, Pavla, mám nést odpovědnost za tvoje dítě. To je fér? rozčilovala jsem se nad jeho nerozhodností.
Pavlo, jsme rodina. Musíme rozhodovat spolu, začal Mirek opět tlačit na pilu.
Ale podívej, když sis užíval s jinou, to ses mě taky neptal! Jsem tvoje žena! vyhrkly mi slzy a utekla jsem do ložnice.
Na gymnáziu jsem chodila s Tomášem ze třídy. Jenže pak k nám přešel nový, Jirka. Zapomněla jsem na vše okolo. Tomáš šel brzy k šípku. Jirka si mě začal všímat, doprovázel mě domů, dával mi květiny z parku a líbal mě na tvář před naším domem. Už za týden mě svedl. Jen jsem držela jazyk za zuby. Zamilovala jsem se do Mirka na celý život. Po maturitě musel Jirka na vojnu a já ho šla, rozmazaná od slz, vyprovodit na vlak do Brna.
Rok jsme si psali dopisy a pak Jirka dorazil na dovolenku. Byla jsem štěstím bez sebe. Zacházela jsem s ním jako v bavlnce, byla ochotná udělat cokoliv. Jirka mi básnil sladká slova a já mu hltala každý pohled:
Pavlo, za rok se vezmeme. Stejně tě pokládám za svou ženu.
Po těchto slovech jsem celá roztála Byla jsem přesvědčená, že tohle je navždy: jeden pohled a v dunivé vlně citů jsem byla naměkko jako zmrzlina pod letním sluncem.
Jirka odjel zase do kasáren, já se cítila zasnoubená a těšila se, až se vrátí. Po půl roce přijde dopis. Jirka píše: je konec, potkal na vojně skutečnou lásku a domů se už nevrátí.
Žaludek mi stisklo, protože už jsem čekala Jirkovo dítě. Svatba v trapu, zásahem osudu jsem zůstala sama. Jak říkala moje babička: Nevěř polím v květu, věř stodole plné zrní!
Narodil se mi Filip. Musím přiznat, že Tomáš, ten bývalý, mi nabídl pomoc. Ze zoufalství jsem přijala. Měla jsem s Tomášem vztah, ale s Jirkou už jsem nepočítala.
Z ničeho nic Jirka přijel. Otevřel nám Tomáš. Stál na prahu, trochu zaskočený, když mě tam viděl s dítětem.
Smím dál? zeptal se Mirek s údivem.
No, když už jsi dorazil Tomáš ho pustil.
Filípek začal plakat, cítil napětí, a zavěsil se Tomášovi na krk.
Běž, Tomáši, prosím, s Filípkem na procházku, nevěděla jsem, co mám dělat.
Tomáš odešel. Jirka se na mě podíval s žárlivým pohledem.
To je tvůj muž? ptal se.
Co ti je do toho? Proč jsi přišel? byla jsem podrážděná a nevěděla jsem, proč Jirka dorazil.
Stýskalo se mi, proto jsem přišel. Vidím, že máš rodinu, Pavlo. Asi jsi na mě nečekala. Nuže, odcházím. Promiň, že jsem narušil vaši domácí idylu, zvedl se k odchodu.
Počkej, Jirko, proč jsi přišel? Chceš mi ještě víc ublížit? Tomáš mi teď pomáhá, dokonce vychovává tvého dvouletého syna, snažila jsem se ho udržet. Láska ke mně ještě nedozněla.
Som zpátky u tebe, Pavlo. Přijmeš mě? koukal na mě s nadějí.
Seď, budeme obědvat, mé srdce rozteklo se štěstím. Vrátil se! Proč bych měla odporovat?
Tomáš zase odcházel s nepořízenou. Můj Filip potřeboval vlastního otce, ne nevlastního. Později si Tomáš našel milou ženu se dvěma dětmi z prvního manželství.
Roky utekly rychle. Mirek nikdy nepřijal Filipa jako vlastního. Bral ho jako cizího kluka, byl přesvědčený, že je Tomášův. Citově k Filipovi nikdy nepřilnul. Vždy to byl typ, co nedokázal být věrný. Byl to sukničkář, zaplétal se s mými kamarádkami a jejich známými. Trápilo mě to, trpěla jsem a plakala, ale rodinu jsem držela pohromadě.
Možná mi bylo nakonec líp než Mirkovi. Tím, kdo miluje, ten žije ve sladké nevědomosti. Nemusel jsem vymýšlet výmluvy a lži. Jen jsem miloval. Pro mě byl Mirek slunce. Občas jsem chtěl se vším praštit, ale v noci jsem se okřikl a řekl si kam bych šel, kde takového najdu? A Mirek by beze mě nepřežil. Byl jsem mu nejen manželkou, ale i kamarádkou a někdy i mámou.
Svoji maminku Mirek ztratil, když mu bylo čtrnáct. Zemřela ve spánku. Asi proto celý život hledá chybějící něhu v cizích náručích. Všechny jeho prohřešky jsem odpouštěl a litoval jsem ho. Jednou jsme se však pohádali tak, že jsem Mirkovi řekl, ať odejde z domu. Vzal si věci a odešel k tetě.
Měsíc utekl, hádku jsem dávno zapomněl, ale Mirek se nevracel. Nakonec jsem zašel k jeho příbuzným. Teta, když mě spatřila, povídá:
Pavlo, na co Míra? On říkal, že jste se rozvedli. Teď má přítelkyni.
Díky tetě jsem zjistil adresu a šel jsem za tím párem domů.
Dobrý den, je tady Mirek? snažil jsem se tvářit mile.
Dívka se sarkasticky uculila a práskla dveře přede mnou.
Odešel jsem.
Mirek se vrátil za rok. Té dívce, Aleně, se narodila dcera Lucka. Celý život si vyčítám, že jsem ho tehdy vyhnal. Možná by se nenašla moc šikovná Alena, co si hned přivlastnila opuštěného chlapa a měla s ním dítě. Potom jsem se o Mirka staral až přehnaně, hýčkal jsem ho a miloval ho ještě víc.
O Lucce, jeho nemanželské dceři, jsme nikdy nemluvili. Stačilo by to jen nakousnout a měl bych pocit, že se rozpadneme jako dům z karet. Mlčeli jsme a neotvírali truhlu s kostlivci.
No co, dítě s jinou Kdo z chlapů to nezažil? Ale hlavně ať se mi jiné ženy nepletou do domácnosti!
Tak jsme žili dál. S věkem se Mirek zklidnil, stal se mírnějším, vstřícnějším. Milenky zmizely, zpravidla seděl doma a koukal na Televizi Seznam. Filip se brzo oženil a dal nám tři vnoučata. A najednou
Po tolika letech se ozvala Lucka ta nemanželská dcera. Prosí, abychom se ujali její dcerky.
To člověka opravdu donutí přemýšlet. Jak asi vysvětlím Filipovi, že máme najednou v domácnosti cizí holčičku? O Mirkových avantýrách z mládí nemá tušení.
Samozřejmě jsme zařídili poručenství nad pětiletou Aničkou. Lucka zemřela, svůj život uzavřela ve třiceti. Hrob časem zaroste trávou, ale život jde dál.
Mirek si sedl s Filipem a vše mu vyložil po chlapsku. Náš syn, když vyslechl otcovu zpověď, pravil:
Co bylo, to bylo. Nechci vám nic vyčítat. Holčičku přijmeme, je to přece naše krev.
Mně i Mirkovi spadl kámen ze srdce. Máme hodného, citlivého syna.
Anča má dneska šestnáct let. Dědu Mirka zbožňuje, svěřuje se mu, mně říká babi a tvrdí, že jsem to já zamlada. Ani slovíčkem jí neodporuji.
Z toho všeho jsem pochopil, že rodina nevypadá vždycky, jak si představujete, ale to, co ji drží pohromadě, je nakonec porozumění a láska. Pokud se všichni přijmeme, i když nám život rozdá občas zamíchané karty, rodina vydrží víc, než si myslíme.