Seděl jsem na parapetu a díval se ven na ulici Mánesova v našem starém činžáku v Praze. Čekal jsem na tátu, aby přijel z práce. Už jsou to dva roky, co nás maminka opustila. Táta mi jednou řekl smutně, že si našla novou rodinu. Proč odešla od svého syna? Kdo ví. Já tomu nerozumím. Postupně ale na ni zapomínám.
Táta se snaží dělat pro mě všechno, co může. Je mi přece už deset, nejsem malý kluk a říká, že není důvod mi něco skrývat. Učí mě mýt nádobí a uklízet věci na místa. Hračky už mě nebaví. Připadám si skoro dospělý. Jenže je mi často smutno. Chybí mi pes. Ale táta mi ho odmítl pořídit.
Kdo by se o něj staral? Já pracuji pořád, ty chodíš do školy, ještě jsi malý.
Nakonec táta domů přinesl ne psa, ale ženu. Jmenovala se Anna Nováková. Začala u nás bydlet. Rozhodl jsem se s ní vůbec nemluvit. Přišla mi úplně navíc. Táta ji ale začal oslovovat moje žena a chtěl, abych měl zase maminku.
Já ji nepotřebuju! odpověděl jsem vcelku jasně a šel zpět do pokoje. Tak jsme žili. Viděl jsem, jak je táta s Annou spokojený. Byli k sobě milí, smáli se, objímali se. Já ale cítil jen zlost.
Tati, chci, aby odešla. Jakube, to není tak jednoduché. Je těžké žít bez ženy bez manželky, bez maminky.
Pak přišlo jaro a já běhal po dvoře s kluky. Noví kamarádi mi říkali, že mě otec s “novou maminkou” stejně dají do dětského domova.
A začal jsem mít strach. Vždyť proč by si mě nechali? Pořídí si nové dítě a já jim budu jen překážet. Rozhodl jsem se být připraven.
Jednou ke mně dolétl útržek jejich rozhovoru: V tom domově mu bude dobře, měli bychom ho tam dát.
Z toho mě vyděsil úplně. Celou noc jsem nespal a ráno jsem se rozhodl Annu “odstranit”. Dělal jsem jí naschvály osolil jsem jí čaj, pustil jsem plynový sporák pod prázdnou pánví. Choval jsem se zle. Anna pochopila, že to mám na svědomí já, a zavolala si mě na rozhovor.
Jakube, musíme si promluvit. Jsi naštvaný. Já ale nejsem! snažil jsem se vykroutit. Jakube, nechci ti ublížit nebo tě zranit, zlatíčko… Nejsem tvé zlatíčko! Pronajali jsme na léto chalupu na Vysočině. Chtěli jsme tě překvapit, ale asi je čas říct pravdu. Táta našel štěně a dneska si pro něj pojedeme. Můžeš jet s námi. Fakt nelžeš? byl jsem překvapený a začal jí pomalu věřit. Objímal jsem ji silně.
Anna byla dojatá a skoro začala brečet: No, měl bys být radši, všechno bude dobré, netřeba plakat, hladila mě po vlasech.
Když táta přišel domů, jeli jsme spolu pro štěně. Moje nálada se změnila zlost vymizela a už jsem Annu neviděl jako nepřítele. Usmířili jsme se. Pes spokojeně spal v mém náručí. Všichni jsme byli spokojení.